VESNA

nevšední dny, pamatuji si vůně vzduchu i procházkových míst, tvou vůni, tvůj hlas, tvůj úsměv, tvé vlasy, tvé rty i své rozechvění a navíc dovedu je přesně opsat - nepotřebuji k tomu fantasii, opisuji z paměti, jako z taháku ! . .

v tmách měkkých jako tvoje vlasy na mých rtech ty své nechala jsi pak v nabízivém výklenku zbyl mi jen účet za rtěnku později v lesku vlhké dlažby lehoučce ztichly tvoje kroky navždy přes něžný úsměv hnědých dívčích očí na moje pole někdo jiný vkročil...

--

bilingva Poetora - jeden verš po slovensky a jeden po česky, význam básne - ľudský, použité barvy - prírodné ! . .

básním malíř u stojanu mám dva jazyky prvním slavím Prašnou bránu druhým praclíky modrý psík mi pobehuje pražskou ulicí obrázkom ho komponujem jídlem vonícím paletu mám na dvě části linkou delenú modrou vrhám do propasti farbu zelenú moje dievča milované láskou nazývám jednou rukou temperament druhou bázlivá moudrý pejsek nese k tuji nôžku drevenú ke stojanu přimaluji desať jelenů

--

naozaj je to tak, rozlúčka, rozchod a koniec ? Ostalo v tebe toľko, čo vo mne ? A čo to ostalo - ja, alebo ty ? . .

rozlúčili sme sa a odišla si vlažným večerným dažďom na zmätenej tvári v tlčúcom srdci len smutná melódia tvojich krokov znie odniesla si mi svoje teplé pritisknuté ústa aj tú malú dlaň a útly pás ... sú preč sám v narodení ako aj vo smrti stojím tu v prítmí bez teba tá - ktorú si mi zanechala, spaľuje ma ako pochodeň som už len slovom vypovedaným do nemoty...

--

niekedy chápem jelene, ostrý zrak a skvelý čuch umožnia zvláštne vnímanie skutočnosti, a ten inštinkt - ohrýzať liečivú kôru v chorobe ! . .

tvůj osud úděl nebo deel hlas v radnici už odezněl a láska ta nám dětství nevrátila krásný tvůj zvláštní usměv nezhmotnila náš vítr dá ti sily snad tvé tělo vypne jako luk a větve vlahé - borovic ovinou tě a touží víc však poznáš slovo dej mu čas pro jednu chvíli návrat náš... víc nezabráníš přehrát si ten sen vzpomínky na klekání potulek za Dubeň tvá vůně tehdy v prudké stráni nabídla sladké milování héééj Vesno ty už nevíš ani o vlnách Mojše při splavování... toužíš být jistě milována významná vice... jako dáma noblesní kometa a vlásečnice sonet a Vesna tanečnice

--

modrá metafora, modrá nozdra, hnedá šija, ušľachtilosť rodu, čistota a jednoznačnosť charakteru, to je Vesna ! . .

laňka štíhla laňka malá oproti mne ráno stála čia si ty a čí som ja víčka sa ti otvoria steká dáždik do pusy bozkávať sa nemusíš tretia modrá mám ju rád laniu nozdru keď má hlad dám jej sena malý hryz modrej soli pridám líz hnedá šija biely terč už si moja v mžiku preč

--

my slováci sme priamočiari, žiadna lesť ani od chrbta, poddaní a stredovek je nedávna minulosť, nesieme sebou vzdor a plachosť stíhaných a porobených, sobectvo a nejednotnosť, ale aj usilovnosť a pracovitosť, túžby po slobode a novotách, a zachovali sme si krásnu mäkkú slovenskú reč. . .

úspešná krásavica krvežíznivá katovská hrobárska vie čo je protiklad alebo nadsádka poetická antitéza tiež milujem tú hru pre mnohých tragickú, nekompromisnú miluješ nemiluješ návidíš nenávidíš ako v peci zavonia chlieb alebo sa spáli život nepozná ale láska je na mikrón od nenávisti a túto matériu nemáme pod kontrolou.... kopírujeme obrázky stredoveku Čachtice, Ficko, Beckov omývajú panie v krvi poddaných a križujeme význam chcela sa milovať severanka či južanka ? víno poznáš podľa pôdy kamenistá piesčitá sladký Tokaj rozliaty v hrotoch Alföldu červená frankovka na svätojurských svahoch milujeme svoje víno svoju zem milujeme súlad a slovenskú reč ktorá nám prináša úľavu...

--

jistě víme, proč je naše touha po dětech nejsilnější, to příroda a její nejsilnější pud, to zákony evoluce zakódované do celé lidské bytosti, do každé buňky a génu. Vykonavatelem je láska ! . .

život jsi ty a děti co nikam neodletí sám tenhle problém znám vzdor tomu, lásko přijeď k nám kdo jsi tajemná známá neznámá co mě tak dobře znáš má slova v básních vykládáš jen já jim rozumím pak zmizí kolem vše zůstává hudba těch co za mne mluví stromy, lístí slunce, ptáci i domy něžný květ zbořeniště a lidská srdce, nezapomínají jak moje srdce nezapomnělo že tys mu naslouchala skryjme se pod veliký deštník lze tam komunikovat vesele i vážně rozpustile i s pláčem o lásce i o menších bolestech lze si tam postěžovat nevíš, kdo tě čte pokud se neodhalí a nevíš kdo to páše pokud se neodpálí není tam fórum slávy té se tam nedopídíš, však může to být potenciální LovePoint tak zkus zda ti to bude po vůli když budeš mít svůj blog napiš mi psaní od nuly po celý příští rok

--

žádné užívání se nevyrovná lásce, rodině, dětem - plně užívat není plně žít - jenom v naplnění zmyslu života nájdeš bránu do nirvány ! . .

 prohlédl jsem si portrét tvůj a pojal něžnou úctu k tobě; jak může někdo stůj co stůj vtěsnávat ženu do kolonek už podle dávných pověstí žena je bránou do dětství důstojně střádá jedince do uzlů v modré peřince tři milosti má v lásce žena když poprvé je políbená když pro muže je zaslíbena a vnoučatům když nájde jména namluvil jsem si, možná blud že v ženské bytosti je bod z kterého proudí čistá něha takovou bez úspěchu hledám

--

Vesna - nehmotná prvá láska, zásah do kríža, pieseň mladosti, schody do chrámu a do poézie cez teba, Puškina, Smreka, Rimbauda, Villona, Apollinaire, Ščipačova a krásnu okolitú prírodu ! . .

maľujem ploty na záhradke napájam ruže dažďom okvetín moje city vracajú sa k láske ... aby si mi Vesna pretrvala vdýchnem ti v spánku bozk pre život myšlienok ktoré sa prelínajú len chvíľku než do mňa vstúpiš očami precitnutia ... aby si ma tiež pobozkala nežne láskam tvoje ruky a otváram sa v tvojich otázkach nepýtam sa ako ďaleko si zašla ... len aby si ma vyhľadala

--

rád bych navštívil svou duši, kterou jsem nechal v děvčeti mého mládí, v první lásce, ale ona je v Melbourne a já - no víte papíry, víza, peníze, povolení - ale snad takhle by to šlo ! . .

do dřeva vkládám do rakve svoje tělo chci aby v pořádku do cíle doletělo v dálce už kanada jezera ověnčila a jako návnada čeká mne moje milá někdo se slitoval střelil mě mezi bohy a modrým nebesům obrátil vzhůru nohy

--

kleine Kellnerin aus Bar in Münnchen .. . .

erhellende Besinnungstösse schleiern dich in zärtliche schritte ins Hackens Geläut im regende Tagesanbrüche dort wo aus Dickichts deiner Alleinsein aus der Brust durchstrahlt zum Bewunderung echte Stern

--

Lena, auch ich sende may day ... . .

wenn beide sich begegnen mit Körpern auch mit der Seele euere Widerhall suchen wenn beide sich erkennen in sich versenken bis plötzlich wie ein Blitz grösser als der Urknall spüren.. ja meine Liebe ich sehne und dass Jawort die Liebe unsere zwei Welten in einer Wunderbare menschliche Kosmos vernetzte

--

meine Antwort ist in kleine Buchstaben .. . .

ICH du EIN KRIEGER wieder REISE AUF DEM SCHIFF DER VERLORENEN SEELEN höre auf, sich weiter quelen GEFANGEN VON MEINEN IRRTÜMERN befrei dich, Deine Vorzüge GEFESSELT VON MEINEN SÜNDEN bleiben leider Wunden BIN ICH AUF SEINER LETZTEN REISE Dein Schiff ist virtual im Kreisen INS EWIGE DUNKLE LAND als Mond leucht Deine schlanke Hand NOCH EINMAL SEH ICH SEIN HARTES LEBEN es sollen heut's noch viele geben EIN KIND IN KALTER HAND und menschens wärme mahnt DEN GANZEN SCHMERZ und ganze Kraft MEIN HERZ DAS EHRLICH SCHLUG komt langsam neue Glück ICH SAH DIE KÄMPFE UND DEN SIEG dann bist Du reif für echten Augenblick SAH DEN TOD DER MICH JETZT RIEF da kommt von Aussland reines Brief ICH SAH DIE LIEBE DIE MICH QUÄLTE Kosmos und Glaube war gespalten DIE MICH BIS AUF SEINE LETZTE FAHRT BEGLEITET zwischen Seele's Körper wachsen breiten EIN LÄCHELN TRITT IN MEIN GESICHT wird immer suchen, endeckt nichts SELBST HIER DIESE LIEBE NICHT ERLISCHT am Ende alles einfach Deine Hand MÜDE BIN ICH JETZT keilt sich warm in's meinem Hertz UND FREU MICH AUF DEN EWIGEN SCHLAF ? wie soll man lieben ohne Schmertz ?

--

was ist Freude ohne Freunde ? . .

deine Gedichte Seele des Körpers ins Spiegelglass die Beklemmung Leid und Besorgniss Zeigen dies Mantel von besondere Persöhnlichkeiten ist ihre Sehnsucht dem Sicherheit, Stetheit, und Verläslichkeit nach, immer schnelle Ende bringt weill sie im Gegenteil als Wind, als Carussels mit Glühende Sterne in Augen mit Feuerwerks Freude im Hertz träumen

--

mädchen sind einfach andere und das muss man respektieren.. . .

in Dienstag am Abend wenn brüheisse Wachs von deine zährige Augen einregnete in meine Hohlhände sehr leicht gestreuts dich in der See Gewässern ins evige Dunkeln und Tiefen über dem Morgen kreischt gereitzte Lächel und Sonate für deine zahrte Lippen dort hinaufträgt schwartze Scharbe ; liebe Festina Lente

--

oft wir suchen gefundene, oft verloren unbekannte ... . .

in unsere Morgen die Welt der Weinen annehmte aus der Schoss Wärme mit Geschrei dass wir hier gewesend sind und bietete uns dafür Liebe welche wir nicht verloren haben nur wir haben sie nicht und dafür wir Sie so hartnäckig anstrengend und immer wieder suchen am Morgen auch am Mittag am Abend auch im Nacht immerwieder und wiederum obwohl Sie in uns ist

--

ja, unsere Arme sollen uns verbinden ... . .

nichts schönere als bei der Hände sich führen nichts liebste denn Mädchens Hohlhand wärmen wenn Amor durch Glück verblendet auf Sonnenwende vergist deine Ärme kannst du mit meine spleissen wie Arterien von Gemüt die können aufflammen für Liebe Zeit für Abdeckung von deine Sternchens wenn liebe ich dich sehr viel mal

--

bei intime Atmosphäre, bei armes Licht, bei blühende Augen, sagen must nichts ... . .

der Fingernendchen hörende statische Energie in mollige Klanggeschlecht vorsingen Melodie knackenden Signale Netzhaute deines Auges bei Lampionen brüderchen schwindendes Licht brüche meine Gleidmasse setze auf mein Vulkan steige auf in Meditation und mit kostbare Tee Aroma spiele den Mönch wölbene Strecke Daube begegne dein Blick, welche sinke in meine stille Worte brüchige dauernde Verständniss ist leer, und deine Hände kalt Schönheit, wie soll ich sie wärmen durch Hertzens Faden einfachen Gefühls and Sehnsucht der Liebe ?

--

ich liebe auch deinen Duft ... . .

neigene über Dich mit glühende Atem verbrenne Dein Flämmchen und flüstere dabei L i e b s t e erscheine mir Schöne gib zurück erinnerungs Wedel streuende Zungenchen dein Blick welche so oft lernte mich schmertzen von Kopf bis die Fersen bis erstarre bis du auch; neigene über mich mit glühende Atem verbrennst mein Flämmchen und flüstere dabei L i e b s t e

--

Haare und Augen, Nacht und Mond und deine Hände spüren .. . .

wie eine Koral Kippe brichst du Dich in Weiche dem Sonnenende nach und steigst über das Meer dann bummelst durch der Stadt Schlupflöche und Schatten bei flüsternde Paare in sich verkeilene liebesworte still streicheln zarte Haut der Schultern was zeichne ich ? dies meine Dunkelhaarige Luna zäubert… in Weiten heult Stimme der Geige wie Vogelchen in Not im Bedauern höre ich ihm zu

--

Niederland and diese Dichterin, die war mein Schicksal .. . .

Gottes Gedanken als Gold aus Deine Haare wie unsere Sonne tägliches Licht schenkt uns auch ich schicke dir meine magnetische Wellen als Erinnerung… du hast den Schicksal gehabt, aber deine Wassern waren zu tief iIm deinem Herz einige von Dunst andere aus Liebe zu dir gestorben sind es war einmalig bei Mond tödlich gefährlich Ist Liebe zu dir nur diesmal .. ja du kannst uns wirklich Gottin nochmal lebend überaschen mit solche stille Liebe ..

--

immer gehören sie in Deine Hände, Liebe Lena .. . 

Rosen - von Minne blühende Hände Seele's Blüte Duft und Gefühl Rosen - mit Küssen klemmende Ärme Leiben Versinkung Berührungen und Seufzer Rosen - durch Liebe verhakene Kränze Schoss Weihung Schluchzern und Aussöhnung Rosen - bei Abschied abfallene Blütenhüllen Verehrung Göttern und Dank

--

cudné bývá neodhalené když dva se potkají tělem i duší své ozvěny hledají než do sebe se vhrouží pak náhle jako blesk větší než velký třesk zacítím ... áno moje milá toužím... to áno moje milá to láska květin dva naše světy v jediný nádherný propojila vesmír teď do tvého letím...

--

ach L., jak jsi nádherná, myslel jsem, že jsi květinka, ale ty jsi síla, zasloužíš si uctění, máš nádherá pevná prsa, jsi pevně stavěná, jsi prostě ŽENA a to mne naplňuje respektem i něhou, koktám, nemám slov, vyzařuje z tebe charisma a cílevědomost, budu ti sloužit, teď tě chápu, že potřebuješ chlapa a také vím, co tím myslela's, ano měl by být krásný silný a nesmlouvavý, protože to by byl gejzír života..

--

meditace ve dvojici, když jsem očištěn...kdo ví, co to znamená...tělo i duše i příkladný týden myšlenek pro zážitek, jenom týden...více nedovedu miláčku...jsem jaký jsem a nejsem kněz...prostě nedovedu, svět kolem mne má tolik vzrušení a nástrah a tak důležitých, že je pozdě pak litovat a rozlišovat priority..prostě nejsem symetrický a co je na tom nejhorší, myslím si, že ty jsi anděl, že ty se řídíš docela jinými zásadami a já jsem takový klasický provinilec...možná, kdybych nebyl, ani bych tě nepotřeboval k životu...prostě bych ve všem propadl a měnil "millieu", jenomže ty mne vždy vytáhneš ze šlamastiky a už se musím rovnat s tebou a ne s kamarády...a tak se těším na společnou meditaci...opět budu lepším...?

--

snad jsem blázen, to je nejpravděpodobnější .. takové neškodné individuum s absurdními vlastnostmi ve vidění, v cítění .. a ta rozlámanost nitra .. přece všichni píšou tak nádherně a já jako bych jenom pochleboval svým mazanicím, počte si tvoje duše něco z toho ? samá trápení, s hrdým úsměvem na rtech, na ústech, (na perách - slovensky) a jediný dotek, můj ret - tvůj ret, to je to lístí rozechvělé, a rozlévá se ve mně blaho : JSEM, jestli básník ? to vem čert, jsem s tebou, protože mi voníš, protože se mne dotýkáš tak důvěrnou částí, já myslím, že nej - důvěrnější, ona vede k tobě, ke tvému já a k možnosti říct : jsem i já, jsme dva, NEJSME SAMI !, a vidíš miláčku, začínalo to : samá trápení, s hrdým úsměvem na rtech...a teď znáš můj směr : moct tě najít abys svolila být se mnou dvojicí ! odolat tmě, prázdnotě vesmíru, planety, systémů světadílů, nebýt sám ve výši 14 km nad tajgou, v letadle těžkém jako nákladní vlak a naplněném kerosenem...cítím tvé prsty na klavesnici, jak mi odepisuješ a přikládám k nim své rty...ahoj_:-)

--

a tak se ptám : jak najít cestu k tobě, když neznám ani sebe, jak najít cestu vedoucí k cíli ? pro přírodu a prozřetelnost je dominantní cíl, nalezení cíle je podřízeno i nesmírné plýtvání prostředků, dosáhnout cíl znamená přežít. Naše virtuální spojenectví přináší do citů stejné pády a eufórie, jako skutečná realita. Můžeme se navzájem šokovat svými vlastnostmi, touhami, zkušenostmi...protože někdy já je někdo jiný a také ty jsi jistě někdo jiný...lásko, kdo jsi ?

--

jsou miláčku, jako modrá laguna, jako teplý přístav pro všechny vzdechy, jako moje přivřené oči, jako moje bolavá hlava a tvář, jako olej do rozbouřené zátoky, jako utišení vzlyků, jako tvůj hlas a tvoje konejšivá slova, která utiší. Jsou jako moje úcta, vděčnost, touha a uznání. Jsou boží, jako pokřižování v chrámu, jsou porozuměním, když se proviním, jsou obviněním i odpouštěním, jsou moje i tvé a nikdy je nechci ztratit, protože jsou součástí těla, které miluji.

--

vždy mne překvapí, jak čistý máš hlas, osobní pocit vyváženosti dobře laděného organu v prostorách kostelní katedrály, ten zvuk je tak ušlechtilý, že prostoupí i nepoznané části mého vnitra a když je otevírám, přivítáš mne právě tímto hlasem a já jsem nikoli v sobě, ale u tebe..

--

začalo to ve skutečnosti na střední škole, když jsem napsal první veršíky .. nikdo mi nevěřil, že jsem to psal já, ani moje holka .. téměř mne opustila vyřknouc to hanlivé slovo - plagiátor - a protože moje já je skromnější, moc jsem se nebránil, až do té doby, než všichni věděli, co je ve mně .. pak ale já sám začal pochybovat, zda to napsané je můj skutek, co je v časopise vyzní docela jinak .. a tak jsem si říkal něco, co si opakuji dodnes : já je někdo jiný .. pochopitelně ten já ve mně, ten co píše jakoby v hypnotickém stavu .. a proto odpusť, opravdu jsem někdo jiný v sobě, někdo, koho opravdu neovládám, doufám, že to není schizofrenie, nechávám mu volnou ruku, zdánlivě nikomu neškodí, ale pozor .. lidi mu věří ! .. nevěřte mu, zrovna dnes jsem říkal : mluvte sním jenom na vlastní nebezpečí .. on opravdu není já, protože já jsem někdo jiný, já to nedovedu, co on hravě a teď třídí slova, blázní do konstrukcí jazyka a vybral se do vesmíru, kroutí se ve mně jakoby se odhodlával ke skoku, krouží kolem horké kaše, něco v něm doutná .._:-)

--

mezi dvěma mlynskými kameny jste ze zrní mouka .. a kdepak je to zurčení potůčku, náhon propadající se závratně do hloubky přes kapsy kola, kde jsou ty vysmáté obličeje stárků a mlynářů a pomocníků zamoučených do vůně zdrveného zrní ? prý rozhodování a Taylor .. chtít, vědět, moct ! násypka se třepe jako bláznivá a pod ní dvě kamenná kola .. jaké rozhodování .. problém ? čas moje milá Mílo, čas .. jsem jako natažený budík před zvoněním a strunky tahnou téměř čtvrt století .. zazvoním, zatřepu sebou a bác .. nesu se jako mouka na zádech dělníků do fabriky třeba na tatranky .. hihi, krutý osud, tatranec v tatrankách sákryš .. to proto, že dělám jednu práci, dělám další práci a v hlavě mám ještě další práci .. neškodí to náhodou na potenci ? to bych nerad ! _:-)

--

co znamená ta moje vášeň pro skutečnou vůni tvého těla ? je to láskou ? nelibé mění se na libé .. vůně tvého podpaží ? jsme jiní, než bychom chtěli být ? anebo rozeznávání pachů v nás zůstalo z předhistorie a láska nám to připomíná ? tvá vůně je mi libá a připoutává ma k tobě, sounáležím více, než kdy předtím, jsme intimnější než při milování, jehož konec odezní a vracíme se do našeho umělého světa .. chápeš ? ach milá, pochop, jsi má vůně ! rozeznám tě kdekoliv, pamatuji si tě a nájdu mezi dvaceti klony ! _:-)

--

umím to pochopit, tolik vnějších vlivů, tolik nepravdivých poplašných zpráv .. hledáme se navzájem, ztrácíme a nacházíme .. mluvíme spolu a vysvětlujeme si .. otevřeme poctivě své nitro, přiznáme se k nepravostem, anebo vytýkáme nepravosti jiným .. krásný význam slov .. dorozumění .. a ty milá moje jsi okem rosničky, tvůj pohled s neodmyslitelným úsměvem zvládne hledání i vzájemná ztrácení .. proto hádky končí objetím a smíškem .. hrozná bouře pomine, hurricane odtáhne a je mi s tebou krásně .._:-)

--

vlézt do těch létajících buldoků .. zapřít strach a vypnout hruď i umívat se .. takové mražení mne chytá do těch chvil, než si chlípnu třeba ginfizz, anebo bavoráka .. poté ma schytí lítost a smutek, že nejsi se mnou .. třeba na Charles De Gaulle, pak ponurá země ruská a modré moře nad Sakatou .. tak rád bych byl .. ale ty nejdi tady, tvoje parle vu mi chybí miláčku .. tvoje všechno mi chybí .. ty mi chybíš a já už vím, co to je bolest a marnost

--

přítel mne pozval dva týdny tak lehce pracovat na ranč známého jeho otce .. ve městě bylo úmorné horko, odporná vůně rozbředlého asfaltu ulic a chodníků, zápach kanalizací .. to všechno mne přivedlo k tomu, že jsem souhlasil . . OK, půjdu si to opět jednou vyzkoušet i když to není Mont Blank, ani Matterhorn .. a tak jsme jeli sice dlouho, ale s nádherným závěrem .. octli jsme se v zemském ráji na úpatí hor a dva týdny jsme milovali koně a koně milovali nás takovým způsobem, že práce nebyla námahou, ale vášní a touhou, protože měla smysl nejvyšší .. po návratu jsem zjistil, že mi z hlavy odešla čísla .. PIN kód mobilu, kód platební karty, hesla - čísla do aplikací software, osobní číslo, IP adresa PC, kód sejfu, kód karty do vstupních dvěří domů, kód pro objednání jídla ve školské jídelně .. a to již nemluvím o telefonních číslech, které předtím byly pro mne hračkou .. prostě les, vůně sena a přátelství koní mi dokonale vyvětralo paměť a já si uvědomil, jak jsme na číslech závislí .._:

--

já vím milá moje, toužíme mít všechno, co obohatí každý den, touhy má každý člověk a je nás tady na planetě dost hodně a kdybychom se ptali která je všem společná, tak je to bezpochyby láska, nezbytná v každém věku jednoduše proto, že kdo ji nemá, trpí - mládí je potrefené a stáří se o ni modlí.. touhy jsou jako ptáci, vznášejí se kolem nás vyslovené i nevyslovené a zvedají nám hlavy do blankytu oblohy, kde sledujeme jejich let vzdor tomu, že naše myšlenky jsou rychlejší, dalo by se říct, že naše pohledy se upírají k obloze jakoby ke svobodě vědomí a ptáci nám připomínají naše možnosti a směry..._:-)

--

někdy jsme jako mechanické hračky, uvědomujeme si dosah svých činů ? volit slova a rozhodnout se pro správné činy .. někdy jsme utrpením pro jiného a jiný utrpením pro nás .. kde jsou hranice ublížení a sebereflexe, kde je spolucítění a solidarita ? zastavíš blíznému na dálnici a on tě vyrabuje, máš se těšit, žes z toho vyvázl živ !, i ta skříňka je zrádná Pandořina a vítězství bývá Pyrrhovo .. jak hrozná výmluva - jsme jenom lidé ! jsme až lidé a jsme odpovědni za všechna svá provinění .. milost bývá vždy bolestí vykoupena .. samota a hlad jsou očistné procesy .. měj se miláčku a odpouštěj tak, jako i my (neodpouštíme) svým blížním !? _:-)

--

říká se, že staří ostřílení mořští vlci si zvyknou i na bouři u Hornova Mysu, ale na hurricane si nelze zvyknout .. pokaždé to je lidské umírání, ten vnitřní stav nemá obdobu .. země se třese vzduch praská spolu se stromy a mysl máte bez myšlenek .. zůstavají vám jenom mimoděčné nevědomé instinkty, protože stejně nevíte zda ta síla podtlaku, chvění zvuku a skřípání větru nevyrve základy i se sklepem ve kterém se ukryti vzájemně držíte za ruce ..

--

oko rosničky je klenotem přírody, okem rosničky se také nazývá ta dírka v tornádu, kterou vede stoupavý proud vzdušniny, která poctivě vyssává naše roviny ze všeho, co není zakopáno do země a zatíženo betonem .. je to hrozný nenasytný chobot nepředvídatelných spádů, většinou hodně zlomyslných .. šamani indiánů tvrdí, že oko rosničky pozná příchod tornáda a chová se před ním jako při přezimování - hluboce se vrývá do země ..

--

to je zvláštní .. stalo se a všechno bylo tak lehoučké po sklínce bílého .. tak samozřejmé a opředěné předtuchou tajů, ale není to tak docela tajemné tvojí zásluhou, byla's řekou, která přijímá přítoky protože to chtěla příroda sama, bez kapky studu v absolutní přirozenosti se to stalo mezi námi a ležíc vedle sebe myslíme na ty nádherné lidičky nádherný svět a celý vesmír do kterého vletím, když se ti podívám do očí .. mé ruce našly tvé a myšlenky se nám proplétají navzájem jako předtím nohy .. jsou bezelstně stejné naše první naprosto společné myšlenky ve sloučeném vědomí .. to ticho naplněné naším činem nás zalehlo vlastní vahou a tiší rozbouřený tep spánkem v polovědomí naděje a vděčnosti..

--

columbie kolombína s hnutím mysli na tebe myslím, jedna z dob Shakespeare a putovních divadel, druhá odvážná učitelka se statečným úkolem ve vesmíru, doba se nám drolí v rukou, fatální chyby přinášejí fatální důsledky a my nedoceníme hodnotu toho co bylo ani hodnotu toho co máme a co jsme měli .. protože z nás ujídá závod z časem .. a jsme v protichodu .. čím více užíváme, tím méně si užijeme .. všechno v letu do modři našich osudů .. ulítlo dětství, jesličky školka, ulítla základka průmka i výška, najednou klepou na dvěře ježíšova léta a ty tady stojíš ve strachu, kdy a jak ulítne střední věk a příjdou první šediny a pomalu aby ses upomínal na ...prach jsi a na prach se obrátíš .._:-)

--

zní jako poselství pro všechny nevěřící, možná jenom pro ty, kteří chtějí slyšet .. byla na první pohled .. snad na první dotek zrakem, hlasem, tím zvláštním magickým napětím v ovzduší nepřipravenosti .. když jsem si uvědomil, že není nic jenom mechanické ani mystické .. že naše hemisféry našly jedna druhou .. prostor sounáležitosti tak jedinečný, že jej nemohl přerušit ani rychlík v dešti, ani závory a průjezd cihlově červených vagonů předemnou v závojích deště .. vlak je pryč, dští vydatně dále a já stojím před tebou .. ahoj .. nikdy předtím jsem se neviděli, neznali se, netušili o sobě, ale oba jsme pocítili nezvyklou volnost .. ahoj .. vzala's mne za ruku a odvedla do tepla, do sucha, do vůně borovic a květin .. já viděl a nikoho nepřesvědčuji, protože vím že není nic osobnější .. _:-)

--

tak dívenko, život se s námi nemazlí .. slyšelas, co říká : když jste již všechno viděli, smrt od vás život oddělí, necháme ten příběh neopětované lásky nedokončený .. člověk nikdy neví, co mu osud připraví za překvapení .. takže bohužel já tady, tělo v zacínované rakvi někde padlo i s letadlem do jezera Ontario .. a moje duše unesená první láskou se tam trápí jako ryba v tapogató .. ale máme možnost snad protáhnout dolet a přistát někdy opět v Montréalu do Canada Council for the Arts .. třeba jako Erin Mouré.._:-)

--

snad jsme natolik absurdní, anebo opravdu máme v sobě zabudováno sebezničení .. tak či tak se .. intenzivně snažíme zničit tuto naši krásnou planetu, naše hnízdo, domov, zahradu i dvůr .. vzuch vodu půdu floru faunu .. životní prostředí všech forem života .. PROČ ? historie to potvrdzuje, v člověku se rozvíjí zvířecí instinkt lovu do podob, které se už ani zvířatům nepodobají .. většina lidské populace hladuje a menšina se topí v nadprodukci, drancuje přírodní zdroje a zamořuje ovzduší takovým tempem, že - země vodnatí - hladina světových oceánů stoupá a zaplavuje souš .. teprve teď se učí děti jak žít s planetou .._:-)

--

všechna pobřeží jsou smutná .. moře na ně vyvrhuje své páchnoucí útroby ptákům k uklizení .. nejsou všude pláže s ranním úklidem .. naopak, převažují skály a kameny, stěny a brala, útesy a přístavní hráze .. každá vlna je opláchne pěnou svého hřebínku, anebo udeří ránou příboje, větru, vichru či hurricane .. nemají se moc rádi, pevnina a souš .. snad někdy v evoluci vyšel člověk z moře a ono nám neodpouští tu zradu .. oplácí nehostinností a rizikem vodních dálek až za horizont .._:-)

--

jistě je důvod, proč je vědomí věštkyň schopno vidět, co nevidíme .. věštění odedávna provozováno v podzemí klášterů za účasti kultovních zvířat při kultovních obřadech, ve výparech drogových květin a dýmů vybraných vzácných dřevin .. smíchaných s výlučky a výpary zvířat .. cítění Pýthií vystupňováno až do nevědomí, které odráží dění budoucích dnů v podobenstvích či v náznacích .. věštectví tak vysoce ceněno panovníky i klérem pro svoji výlučnost ..

--

na samotách, na pomezích lesů ještě žijí .. v těsném sepětí se svým prostředím, zdravým a namáhavým způsobem života našich předků, čas měří letokruhy stromů, vodu do studny přináší déšť .. váží každé slovo, hodnoty kladou na jiné věci a děje, když nemusí, nescházejí do doliny do vesnice .. nejsou zvláštní ani výstřední, jsou čistí vně i uvnitř v sobě, obydlí mají uklizenější, než kdokoliv jiný - uvnitř vůně louky, svítí petrolejkou, v rohu místnosti bibli, růženec a křížek ..

--

můžete věřit v osud i když vám nikdo nedláždí cestičku životem .. jestli šťastně doletíte, věřte .. je to tím, že vám ještě není souzené .. někdy s vámi zahrá osud tvrdě a někdy milostivě propouští i větší chybování .. je dobré si s ním nezahrávat, štěstí zbytečně nepokoušet, radši hledat jeho směr .. povolného vede, vzpírajícího se - vleče .. můj osud je můj život a ten mi dal do vínka ránu, která zůstane trvalou .. milá se mi vdala za jiného a odnesla v sobě moji lásku do ciziny .. a já byl u toho v jediném dnu volna z absolventské války, náhodně a osudově na radnici ve stejný den a stejnou hodinu, jako velký třesk ..

--

popravdě řečené .. nevím, jestli je jiná, ale měníme se každým okamžikem .. ani netrvám na tom, aby byla stejná, nebylo by to k ničemu, protože já již ulítl hodně husích formací, ucválal hodně koňských délek a uplaval hodně lodních uzlů .. ani ona jistě neví, zdali je jiná a jaká .. jenom já vím, jaká je ve mně - tá jiná Vesna a co bude dál ? budeme si hlídat dech a naslouchat tepu, meřit kroky a líbat se tajně pod smrčinama .._:-)

--

když hledáte můstek průniku do vlastního vědomí nemůžete opomenout mezníky vývoje svého já v naprosté nezávislosti na prožitém si uvědomíte že není reálnějších faktů než opsaná spojení slov aťsi ten Největší unikl z reality a následně jí propadal žádné vězení nepropálí vědomí, jenom síť zla a násilí dokáže zabít v nás dítě, které má si hrát aby umělo jít dál a nezůstalo u fundamentů.._:-)

--

volání divočiny v nás zůstává tím peklem trápení, které se brání samotě a touha nás žene do volného prostoru ke vzájemnému splynutí vědomí s protějškem, spěchem se vzdaluji ze stísněných prostor do lesů, do hájů, k řece Hudson, k nábřeží, k lodím a rackům, k lavičce básníků a trasám trapperů, loggistů, na horských kolech a kolečkových bruslích, se sluchátky na uších, v kožených lokýtkách a nákolenících, v pohybu v rašení, v rapování a tryskajícím nadšení, je to řeka života, proudící do prostorů pod oblohou azurovou až k horizontu .. a nejsem sám !

--

stačilo pár dnů tvého mlčení a stal jsem se malověrným, kdo mne miluje, když na druhé straně není odpovědi ? jsi tam ? tvůj nádherný pohled, tvoje sounáležitost s jinými, na které malinko žárlím a nervózním, jsem plačtivým slabochem a vymýšlím si náhražky abych nesmutnil, ale to nic nemění na tom, že mi chybíš .. všechno je zbytečně tak složité a zdlouhavé, přemýšlím, jak jednoduché je být mrtev, nenést tu tíhu svého vědomí, myslím přitom na všechny, co utekli a zavrhuji tento variant, vzepřít se bolesti je statečnější .. milá milá, kde jsi a proč se neozýváš ?

--

rosteme i kdybychom nechtěli .. do šíře, do hloubky .. všechny ty promarněné šance, dny a okamžiky se do nás vrývají, jako čárky do pažby kulometu zabijáka, jímž je čas .. pohlédni na všechny nezplavněné hlavní proudy a boční víry, které prošly kolem .. proč láska skýtá tolik nebezpečí .. sklouzneš po ní žízniv do řeky představ, řeka do moře vědomí a ty do popela urny ..

--

Nemysli si, že všetci vidíme rovnako. 

Práve naopak, vidíme každý rôzne. Dokonca v každej chvíli vidíme ináč. Hľadieť na obraz vyžaduje predovšetkým pozitínu motiváciu, schopnosť túžby po kráse a pohodu k prijímaniu vnemu. A tak sa pýtam sám seba - čo by som JA rád videl vo Tvojich víziách ? PREDSA TEBA ! Patrím medzi milujúce bytosti a láska vo mne uložená mi udáva smer. Ak túžim po kráse, túžim ju vidieť, tú radosť z úsilia prekonať a dosiahnúť cieľ. Ním nie je úspech - sláva, vážnosť a peniaze. Cieľom je radosť z tvorby a láska, nesúca nás za obzor k novým výzvam 

Časy sa zmenili .. už nevzniká nové na popole starého. 

Nemusíš zvrhávať minulosť, aby si vytvorila súčasnosť. Zmena súvisiaca s plynutím času nastala v nás - sme to my, kto už nestačí vnímať. Rýchlosť plynutia času zavinila, že artefakt uložený do pamäti sa v okamžiku tvorby stáva minulosťou. Vývoj postavil pred nás úplne nové nároky .. vnem krásy je na jednorázové použitie .. prekrýva ho nový vnem, prichádzajúci v nových multimediálnych vlnách. K tomu nie je človek uspôsobený, musí byť poučovaný.

K čomu je Ti toto moje "kázanie" ? Nuž k tomu, aby si neustrnula v omyle. Treba závidieť predošlým generáciám, ktoré mali dostatok časového priestoru krásu prežívať. Tieto generácie mali možnosť triediť a vnútorne sa stotožniť s tvorcom v názorovom dialógu. Ten čas pominul. Čas sa stal inou kategóriou a ty už nemôžeš hľadať NOVÉ tam, kde ho hľadali Tvoji predchodcovia. Už tam nič nie je, ani nikdy nebude. Všekto začína znova vo VEčNOSTI, ktorá sa vracia. V TEBE SAMOTNEJ, vo Tvojom vnútri, v láske a plnej náruči Z diaľky k Tebe cítim lásku. Stále má farbu krve, je v tvojom genofonde nezmazateľne. A túžim ťa vidieť šťastnú, nezávislú na úspechu.

--

Žiadne oslavné tirády nenahradia objatie priateľa, ktorý je vaším súpútnikom v údolí života .. prekľučkovali sme všetky serpentíny kým sme sa dostali k vrcholom, ten ostrý vzduch naplnený vôňou stromovej miazgy, lesných kvetín, liečivých byliniek, tlejúceho dozrievajúceho dreva .. tie nádherné zákutia hôr, zaplnené životom zvere, srniek a srncov, diviačími rodinkami .. ten sýty priestor, ozývajúci sa vtáčím volaním .. to je dôstojný život v láske k prírode, ktorej sa dotýkame a ktorá nás prijíma späť do seba .. lebo sme plní pokory pred evolúciou času a ľudského ducha. Ešte mnoho rokov života JURAJ !

--