PROLOGY JORDANA: TATRAN

TATRAN
a jeho dcera PETRA

jsou nemoci nevyléčitelné, sekundovka orloje je nezastaví, ukrojíš minuty a život tady má svůj konec, ona se soustředila na to, co ji nemine, a čeká ji jistě ráj, protože neměla čas zhřešit světu ani bohům... . .

zvonění nebes tik, tak - vteřina úzkost o tebe se ve mně protíná minuty, hodiny, dny a roky klenou se jako tvoje kroky to osudu jsou kruté rázy spouštící v těle metastázy po kterých věčnost trvá míň než život můj i tvůj tmavomodrý spleen... akord je souzvuk více tónů sladce zní dívce mající jak kámen vzácných světel lomů svatební kytku v krabici už nevpustí nic do své mysli, hraje jí sonet na jevišti zbaví svou duši napětí než lhostejnost jí jako kulka hlavou proletí vcházíme na svět s bolestí tvá líbám bílá zápěstí šest smyslů štětcem táhnu po plátně jak po dešti svět bohatne barvitá slůvka se jmény jen láska dvou je pozmění...

v živé přírodě (vzduch, voda, půda, flora, fauna) je všechno nasměrované k životu a jeho obnově. Jaký jiný by měl být hlas z ní vycházející, než k zachování života ! . .

hlasem přírody není jen hrdliččin zpěv ... jsi symfonie česká z luhů, lesů a hájů kde domov tvůj je hymnická stezka vzduch, který chrání tvoje plíce voda k uhašení žízně když se vznítí jsi také půdou vedle silnice co tě vždy citím jako vinu mel rozdrtěných květin v klínu když miluji tě v obilí vše co mám a nedám když umřít nemám vše protkáno je navzájem bůh udělil nám podnájem bez jedněch není života druhých to poselství je prvním polibkem rodičky svému plodu křičí n e z a p o m e ň na mne n a p ř í r o d u jsi schopna milovat i schopna lásku dát přes matku dítěti co k světlu příjde ti nezbytně p r o m ě n i t bytost láskou ke zralosti adolescence out homo sapiens in neznám dar cennější než přírodu a lásku chléb je náš vezdější samotu konější odmění za víru poselství z vesmíru...

vychází z nevídané hloubky a já nevěděl, že ve vnitru člověka je tolik víry a síly ! . .

v řečišti vzpomínek třpytí se kamínek tvá dívčí postýlka a nad ní maminka aufstehen tvůj štíhlý límeček s křížkem a perletí jak mladost odletí prstýnek navlečen... aufstehen pak podáte si ruce něžně se ukloníš obejmeš uchopíš a strhneš ji prudce ipon sám Amor vylezl na stupeň vítězů hrdě se usmívá v srdci mu ulpívá slza štěstí ruka mdle podaná mat očí od rána a prudká bolest nespavá in medias res ... aufstehen něhu slova hned vycítíš nechci tě ztrácet tam ze řekou křikl tvůj racek práce !

nepolidšťujme zvířata, ani roboty - odkoukají od nás jenom ty nejhorší vlastnosti a porouchají se... .

jsem něžný robot přístroj výrobní číslo dvacet sedum žít s člověkem tvůrčí krédum hardware výbavu mám k lásce navolenou ovládán jsem jen cizí ženou čip na ruce mám k pohlazení nepřízeň na tvou přízeň mění číp na hrudí mám pro pláč ženy v panelu nástrojů uložený číp v bedrech to snad nevím ani jak funguje to milování incorporate software s kytkou spojit se smíte se satelitkou co někde v hvězdném prachu slouží ježatou módní anténkou krouží slunce vznítí když moje baterie přepne na plné city a propojí se na mou délku na vlnách lásky v disco letadélku

osud, duše a city mnou prostoupily jen jednou a to hned na začátku... .

tvůj osud úděl nebo deel hlas v radnici už odezněl a láska ta nám dětství nevrátila krásný tvůj zvláštní usměv nezhmotnila náš vítr dá ti sily snad tvé tělo vypne jako luk a větve vlahé - borovic ovinou tě a touží víc však poznáš slovo dej mu čas pro jednu chvíli návrat náš... víc nezabráníš přehrát si ten sen vzpomínky na klekání potulek za Dubeň tvá vůně tehdy v prudké stráni nabídla sladké milování héééj Vesno ty už nevíš ani o vlnách Mojše při splavování... toužíš být jistě milována významná vice... jako dáma noblesní kometa a vlásečnice sonet a Vesna tanečnice

komedie, komedie, co bereš a nebereš vážně ? mariánské lázně ? . .

když nemám právo na život, tak hned si beru rýč a zejtra ráno za ohrádkou se pohřbím jako kýč svět sice proto nezesmutní ani nebude mu líp, jen Chárón schová tvář do kutny a v tom je celý vtip ---na náhrobku : cinkum ddrum tvá slova něžně zapsaná smáčí mi slzou oční důlek žel s Poesií za rána k letušce pohřbím se do Kotěhůlek

tak tohle je teprve komedie, nadsázka, burleska, hosteska ať zatleská ! . .

jó jó můj muž ten je věčně v hospodě ale já ho zvládám bez námahy doma v pohodě ráno vyráží do práce přímo / z mojí postele a že je líný jako veš / tak se vrátí bez peněz jó jó můj muž ten je věčně na nohou ale já i přesto miluju ho jižana jednoho furt se někde fláka v baru courá / nic si nemeje přivlekl mi z norské lodě dárek / ruské kurděje jó jó můj muž ten má život samý stres ale já i přesto miluju ho když do postele vlez jen ho občas z rána vyprovodím / na přístavní mez natahá mi domů holky z baru a / smrdí jako pes jó jó můj muž ten je věčně na nohou ale já i přesto miluju ho jižana jednoho jednou na mne vytáhl sekyru / ale to už bylo přes hnala jsem ho jiným směrem / než do hospody vlez jó jó můj muž ten je věrný tak to je věčnou lásku chce mít každá žena co jižana miluje

no jasné, to by se ti hodilo, jezdit za tebou s psaníčkama, nebylo by lepší naopak ? přijít ty za mnou, a nemusím ani psát, zrovna ti ji zarecituji, aby's zkrásněla, ju ? . .

až nebe bude jasné bude mi do vzteku že moje básně jsou v půjčovně doteků básničky bez veršů z ledové doby v poště ti odešlu do tůně z vody spěšně tam doplavu maličkou lodí vonící psaníčka ti do bluzky vhodím jen já vím co to znamená když políbím tvá ramena přivineš se a zkrásníš a moje nebe zjasníš

jen ve dvou a jen jednou, dvakráte nelze zrát, snad polepšit se akorát ! . .

říkám, že vím že nemožné je ptákem, větrem býti a modrou oblohou si jen tak plát, ani svět na pravdu a lež si rozděliti smrtí se z bytí vymazat však nemusíš se vůbec bát o čem víš, to se jistě stane život vzít umí co má být odevzdané a naučí tě svou hru hrát ve dvou jen ve dvou můžeš zrát

těch portrétů je malováno na třista a ruka stále je nejistá, ten dnešní krásou včerejší předčí, a každé ta láska nesmírně svědčí ! . .

jaro je tady už tě schová v mládí lásko sametová tvé naděje, doteky polibky, posměchy smuteční bonusy smazat se pokusí můj paprsek chvály jak číšník malý co kalich hořkosti do pláče balí však bojí se hostů proto jim nabízí sněženku z hvozdů zpěv drozdů s provizí sluneční tepla svit sníst nebo zabalit tvou košilku odhalí celá se odevzdáš na zimu nereptáš v lukách se zelenáš roj mušek odháníš šťasně se usmíváš.... opravdu krásná jsi věřící svojí velkou láskou vzývám tě v létě na procházku spolu ji v tobě hledati co najdu tam - to nechám ti co sama najdeš neztratíš však jediné ti napovím že máš ji tam to jistě vím ! jaro je tady už tě schová v mládí lásko sametová

nejistota přináší smutek, sebelítost - to chce patos a nostalgii a pak se těžko vyhneš klišé, když všechno už bylo napsané ! . . mazlím se se slůvky čaruji obrázky značím jména modré jak laštůvky smáčené od lásky sedají plaše tobě na ramena vzácný a rýmovaný dárek pro soneta jediná je věta chtěl jsem tě pohladit i moje múzy vděčné a říci jim že ony sic' jsou věčné kdykoliv mohou ztratit s vavřínem věnce i duši oblíbence pláč to je mokré pole a žena dlouho tam stála za jediné slovo za jedinou větu než na ramenou větru hořce se rozplakala magie padajících hvězd chvátají někam jiskérky když prolamují bariery z proutí a pápeří šeptajíc že dálky se hroutí v zádvěří osud už žere malá myš širší je v ramenou roste co s touhle proměnou a co ty o tom víš ? jen čtyři jsou esa na oku na každém sítě pavouků...

taky stárnu, dospívám směrem do práce, která je mi vším, tak proč !? . .

moje melodie opakování je pravidelné a střídavé mající v sobě něco ze snu v rytmu sexu stínání dne a noci ..... smrt je tady ona, co ji nemiluji je tady ona, co ji nemám rád nehlaď ji, já protestuji mou duši třímá mrtvý chlad měsíci dej mi jasně znát zda příjdeš ve dne jako průsmyk v lese zda nočním svitem zachvěješ se hoc jedno jisté je že čas hodin nám mládí odbije o tom ten život může být o tužbách jak s ním něco mít o větru milovaném o chlebu, byť i slaném o askezi a snad i o hýření snad o lásce která je i není....

k cíli vedou nejmíň dvě cesty ! Zpravidla je to ta druhá, než ty nástojíš ! Tak nech průběh volný a nebraň osudu, pokud se nejedná o zločin ! . .

nedej se dívko vzbouřit se musíš naději za mostem svým orlům představit po peří pohladit do očí pohlédnout a k jídlu společně s životem zasednout do lóže protože jen dva se mohou milovat jen dva si mohou sbohem dát jen dva jsou dílem bytí když smutek duši schytí ty milého jsi díl nikdy tě z očí nespustil a právě s poslem toho dílu rozezníš jeho lásku v jiné duši v míru...

namaloval jsem drobátko kočičku, chvěje se věkem trošičku, ale jak inspirace, dala mi hodně práce ! . .

ztracené ráno dva únosy slov o malér postaráno tesknivý cit maličký jako kotě v mrazivé botě třese se a strádá svůj protipól - vítr o lásku žádá : i já jsem mladá i já jsem mladá ! hééééj větře slyšíš ? kde se zas třpytíš na vlnkách snílků posečkej chvilku... ona však neslyší houštinu trylků kde jásá a hlásá excuse I am virtual to display uznej, uznej opravdu není z mojí viny že jsem úplně jiný

elektromagnetická kompaktibilita EMC a e = m. c2, to je linka pro průchod bitů, pro náš vztah - ještě jsi tu ? . .

ty na svém já na svém monitoru zvedáme své lásky do prostoru s bělavou modravou krásou moře světlicí dlouhého extempore tep času tam chybí svádí mládí ať osud s láskou se vydovádí s žalem se přátelím jen v nesnázích hvězdná noc smíření slzou duši vlaží

samotu miluji i nesnáším, závisí na okolnostech, kdy nemůžu být bez tebe a kdy tě mám dost, a tak se to musí nějak sehrát, aby ty vrcholy zapadly do důlků, pak jsme jeden jediný graf, můj a tvůj kondiciogram. . .

samota duše i těla mi napověděla že jedna jak druhá obě jsou špatný sluha každou noc vítám den nad světly břehů řek pálící slunce šíp rozrývá krajkoví ledové tříště spíš teď líp já to vím že stůněš a můj sen příště amoru napovím tvou šíji políbím ať závoj vůně dívčího těla zbělá

vesna je symbol osudu, také už nikdy nebudú, a tebe vďačím za ten deň, keď v srdci zhoríš - pochodeň. . .

nie je mi ťažké neluhať ťažšie je priznávať sa že biela vesna čistá jasná prisníva sa mi toľkokrát usína krehká múdra laň neviem a nepoznám ju ani ibaže v mojej teplej dlani spočíva čiasi malá dlaň blikavé tiene mojej noci nechcem ich ani nepoznám plamienok tieňov ako klam ľstivo sa vôkol lôžka točí až minie biele telo sviečky do voskového ticha sám jej spurné vlásky spočítam a zahráme sa na ovečky...

když už kopeš, termín spěchá, snad v tom hrobě život necháš ? nadlehči své mluvení, to není hrob, to je sklepení ! . .

v seně leží hříšná blecha co se stěží chytit nechá nejvíc mluví zle se vzteká bez pomluvy nic nenechá velký klobouk hlava střecha hnědý pavouk za ní spěchá blecha strne klevetnice nehne brvou nelže více je to k smíchu jak ta blecha čuší v tichu jen pes štěká jako svíce tichá svěží klevetnice pryč už běží...

dopsal, vyskočil a husitskou hymnu zařval - moment slovák ? to tak moravan ? hromy divo bijú do Devína ? . .

jsme hledači kladoucí léčidla na utrápená srdce malicherných omylů v životech bez sebe vílo moje virtuální štíhlá tanečnice obrazovky netrap se nadějnou láskou a zanech stesků možná jsem nebezpečný chřestýš tvými slovy ale vím že odoláš básnickým protijedem dívčího charismatu japonské Haiku to konečné a uzavřené doplnit nelze odvětí životu nekonečně moudře v prefektuře Sakata kde detail je vším svatyní samurajů i ostřím meče pro 12 čtverců obytné plochy já miluji rozkvetlé stráně Janáčka, Dvořáka i Smetanu vědí to i oni proč moje slzy v očích roní slyš, z českých luhů a hájů, slyš, vstanou boží bojovníci

jsou věci, pro které nemám porozumění, ale já jsem si vědom kam patřím... . .

na druhém břehu Vltavy obrázek se vám vybaví slunce v hladině tróje noblesně třpytí se proud rackův pád střemhlavý volavčin nepokoj vplout k rákosu s chvějícím křídlem jako nad otráveným jídlem větrů nevinných břehů vývratí ostrým plácnutím do vody opocen z výhody pádlovou sílou ubíjí pytlák volavku bílou a zkalí hladinu olejem adrenalinu byla jsi krásná věřící naivko kochající se pohledem ze střípků skleněných perel bílých věnečků v hadění vlnek narážejících do léče nevzhledného snaživce s kradenými levnými dárky arzenálu lichotek a slibů s Vltavou pláču vztekem na podmytých březích pod varovným skřekem dvou volavek svěžích v úžasném leknutí z plácnutí do vody zděšených ptačích citů jen slyším zvolání maminko jsi tu ?

pálí mne tvoje ledové ruce, krev srdce chladí zapálenou mysl, a vůně jara koho jatří ? tatrana tatry ! . .

jak se vede, dívko roztomilá v peci ještě led co zima zatopila k vodní hladině však oči tvé už vzhlíží na smutek jenž taje jarem co se blíží

když jednou někoho opustíš a nebude ti málo k pláči, i pár slov ti stačí, pár slov které dopustíš... . .

nesleduj mé hvězdné kruhy v tůni světel den bez tebe je mým dnem beze rtů dům který opustil jsem v třešních kvete umírá v závisti všech bezzemků

slovní hrátky tě drží zpátky, jsou křehké jako cencúľ v mrazivém ránu okapů... . .

ON - sonet zlatý šíp, celý šik podepírá mihalnici protože neví nik že jsi jeho láskou spící já slepec dobře vím máš ho ráda odevzdaně radou jen napovím amorův pel foukni na něj ONA - crea a prodáš ho za pětníček ? taky luk i pevnou mušku ? já rozměním dvacetníček, ať ušetřím na rozbušku... ON - a nejsi ty Creo Tero Ristko ? ONA - chyba - I´m Creo An Dilek !

ping pong, tenis, míček lítá, ženka, muška, afrodita... . .

ON - sonet kdo's rozkolísal zemi a zmátl naše dráhy proto se nediv že občas strácíme rovnováhy možná jsou na vině špatné váhy ženou nás do jisté nerovno váhy ? ONA - crea že by žena muší váhy naroušela rovnováhy ? možná to tak má být nenechat mužům klid !

kdo miluje děti, uzří život třetí... . .

ON - sonet psssst muší váha bříško v mlíčku leze kotě do pelíšku tří nožek přitom zvedat musí ještě i bublinku bŕrrrcnout z pusy tělíčko zhouplo se až k mamince usíná koťátko na peřince ONA - crea z koťátka malého velká kočka faleš jí svůdně hmouří očka na klíně si přede vroucně mrouská v mžiku tě svede ta fešná kočka

zneužití síly, moci odráží se a hned skočí... . .

když proporci snědla disproporce nechala na stráni jen barany a ovce vlk je tam zahání do svých ohrad aby je medvěd mohl sežrat..

pravda je taky nejlepší způsob, jak nelhat ! . .

bez pravdy ve tmu změníš den jsem denní tvor mé noci píšou básně deštík pramen můj na pasece k potůčkům čirým vede k řece v ní uviděl ses na plátně malíř a barev milenec a usedl jsi na příď voru souběžně stínům monitorů za věnec pozýváš na procházky jen nejkrásnější virtuální hlásky

to není blábol, když srdíčko vynechává, zastaví se a na vybranou ti dává, jedem nejedem, snad se nějak rozjede... . .

můj obraz není nevěsta ani nezdobí zdi galerie ani nežadoní o gesta jen v prostém lidském srdci žije můj verš to není gramatika ani smutné duše vzlyk ani úsměv námořníka jen v prostém lidském srdci cit ani ty má poesie nejsi jen prostá srdce arytmie vytrysklá jarní eufórie z barevných moří gejzír v paletě symfonie...

není lehké naslouchat tragediím... . .

ano, přesně tak jak říkáš rozptyl je nesmírný od skutečného chudáka z kolektorů topení z kumbálů sousedících kotelen až po shromáždění miliardářů luxusním klubu v Bonnu překvapí ti druzí tak vyžiti a vyžraní mamonem a manou výrazem tváří jsou podobni chudákům hladujím stranou co život je jim povodní člověka tedy katem jsou peníze i hlad jsem rád tvé dovednosti naslouchat střízlivou jemnou povahou kladu jak šoty na moje noty ze stromů kůru na partituru střídavé tóny stoupají zvukem sytým klesají v záři netu prstů na klarinetu a zklidňují naše city oznamující světu že mojí láskou jsi ty že zpívám malou noční miniaturní vzhledem ale když bouře skončí s davidem válku vedem ač snil jsem s Beethovenem už dlouho jsme se neviděli už pro mne nemáš slůvko ani jsem více plachý než jsem smělý vizi se neubráníš jsem sonet láska na průčelí

dialog na netu i na obloze, setkání ve hvězdách, pak dolů shozen... . .

odešla půlnoc poslední v tomto roce jakoby to měl být důvod k nostalgiím ke ztrátám nálezů od mojí bytosti jež jistě přitáhnou dny nového roku důvodně k nadějím a očekáváním pronikavějších radostí než smutků ve směru napředování života přirozeně nechci být sentimentální nenosí se to už - růže, láska a cit není to vina vědy ani technicismů to nové storočí je obtěžkáno porodem scelováním duší, těl a digitálů hledáním nové identity pro starce a pro nedospělou generaci doby všichni tím dotčeni kroužíme ve spirálách v touze být na příjmu množině signálů v citech a duších kralujících nepořádků jež vrací se nám v nelogickém chaosu že nevíme co bude, vůbec nic nevíme a upínáme se k bytostem nejbližším k modlám i k mamonu, k berličkám... též hledám, nacházím i nenacházím to dítě v mém srdci chvěje se a čeká zda jsoucno je bůh a víra zda je vesmír jenž vítr zasévá do příštích našich dnů zda jako mládenec, anebo muž či chlap budu tě zbožňovat, anebo milovat tvé tělo postavím na oltář svýmu bohu anebo obracet budu zrak k piedestálům a čekat na UFO, anebo na spasení můj virtuální svět, kde ve smutek se měním zatímco za rohem dusí se krev a mlíko až tužbou vyrážím z každého pohnutí co k zamilo vanému pohybu donutí k sobě tě přivinout a líbat dál a dál.....

i tak se může propéct samota, když ne štěstí na tebe se namotá... . .

copak nemůže mít ten co z lásky blázní šediny ? copak jsem já sonet případ jediný ? copak lze jen tak střílet do ptáků ? copak nepotkávala`s mne ve vlaku ? a kdo mi nové barvy plátna koupí když já se zamiloval a byl hloupý do tebe GRAFIKO do tebe POESIE copak víš jak se mi teď žije ? ó smutku já radosti dny nikdy nepotkám jen smutním, smutním a jsem sám... jak ten co všechno bere vážně pak ten film skončí a chumaj svíci zažne... sonet, sonet co's to proved barva sytá jako facka lítá kvalitní jednolitá krásný pohled skýtá to líce sčerveněné jak od lištičky štěně můj smutek nabral síly a chytá lesní víly které prý se letos v Tatrách rozmnožily..

ty tečky a čárky jsou SOS, volání o pomoc ! . .

moje verše dívka četla se stolu je prudce smetla pravda ve všem básník tuší v dívčí duši ticho vlčí snad si koupím balalajku snad napíšu novou bájku snad se vydám do lesa snad tam dívka zaplesá na tři tečky na tři čárky na tři tečky černé pěsti kominářky kapky štěstí květinářky smutek leští v dešti básník deštník mívá na dívku se slzou dívá o ní snívá lásku před ní neukrývá divka zívá a můj šemík virtuální teď je komik aktuální nabízí nám v plném lesku atomární výboj blesků...

v tomhle vyprávění se dovíte vše ! . .

tak jemným slohem okamžiku svou duší nadchla's básníka chat noir vůní se ho dotýkáš a útlým hlasem na rtech vzlyků... cítím se poctěn, že tě můžu oslovit, protože si tvojí práce moc vážím i tvojí invence a kreativnosti - jsem tady na serveru i v poezii novic a přítomné znám jenom podle činů slovních i to velice povšechně otevírání vody nebudu už měnit, úspěšně jste mě všichni přesvědčili že se to nesmí

a když uvážím, že je špatná, rád vytvořím novou a hezčí slova jsou pravdivá a týkají se konkrétní osoby která má věnování víš, je mi nové přijímat obrázek bez barev - lyrickou báseň bez rýmů rým s barvou jsou hudbou, a bez ni, jen zdanlivě jsou lehčí - hlavně mít co říct a sdělit to duší - o to se pokouším jak elév slova začátečník a nejsem schopen psát kritiky, natož pro tvůrce,

když vím jak to zabolí zasažen v neznámé hlubině duše, trhaje nechtěně citové vlásečnice proč sálá od tebe to příjemné teplo a pohoda mysle v krutém mrazu není to nádhera ? - venku mrzne a na serveru už to praští žárem kdyby na březích pršelo, v sobě bychom se utopili - ať už prší, nebo mrzne nelze jíti smát se ven, sílí deprese i samota, no - pro tebe úplná sociologie nejvíce dětí prý počnou výpadky el. proudu, tedy kde je ta láska snad jenom v poezii ?

a největším problémem lásky prý je manželství ?

moderná partnerství jsou bez závazků a chudák děti žijí jako na nádraží jak se máš, doufám že nejsi v chladu, když, tak dej si panáka na zahřátí je to vždy impertinentní, snažit se přenést dobrou náladu na tebe ? proč vždy nejhůř dopadnu, když mojím čestným plánem je upřímnost ? najednou je člověk naivní hlup - a sbírá v sobě vnitřní síly, aby to zvládl síly stát v žalu a bolesti nejen nad věcí, nad druhým, ale i nad sebou nač je ten sarkasmus, jak měsíční kámen černý kompakt a monolit toužíme zabránit narážení těl v chaosu a v jepičím trvání vzepětí ? nemají kompas směrů a jim to nevadí v přirozené součásti okamžiku my necítíme zda milostní reakce pomáhají ve vzájemné orientaci malé dušičky se nejraději plouží v korytech klikatých tobogánů žádné kolize a konflikty - nezazlívám jim to a ani nezávidím nestavím se nad ně - moje modlitební klekátko je někde jinde tam se nezbavuji tělesného života, vzácného daru vesmíru jež trvá krátkou epizodu ve srovnání s dimenzí plného vědomí obzor duše je nesmírný - vidíš tam lidstvo, dar jsoucna největší a tebe úsměvně něžnou, zahloubanou v budoucnu - jen směj se více já budu v blažených vodách rád, tam s tebou stále o čem je mluvit anebo skákat kamínkem po hladině, potápět se a vynořovat jako potáplice&

když to víš, tak proč zvedáš hrdě hlavu do kosmu ? . .

bůh může bůh je tvůrcem prozřetelnost řídí náš vesmír a atlantída synonymem pro software našeho DNA determinantem lidského rozpětí nauka o člověku a překračováním zapovězěných hranic protiváhy dobra s lidskou touhou ničit a l e č l o v ě k n e n í b ů h nemá právo na excerpci životů a bytí vědomě ho však překračuje biblickou výstrahou sodoma, gomora snad si mne pamatuješ schouleného ode všeho s něhou s teorií lásky o dívčích rukou otevírajících moje vody

když naplníš své poslání, projdeš se alpským údolím, tam zvony zvoní na poledne, značí směr k posezení u stolu a rozloučení... . .

na cestách sebe hledání je něco navždy k nemání je to čas, hlasité zvony z nádherných dálek nám zvoní na konci silnice kráčíme po ní....sonet na cestách seba hľadania navždy sa stratia priznania čas hlasité zvony z nádherných diaľok nám zvoní na konci poľných trás kráčame po nich…poetor

pálí v plné ráži vrtulníky APAČ a svět se kácí zrazen sílou, najestát nebyl poražen, to jenom dva obelisky zhroutily se do sebe a pláč nevinných vyburcoval svědomí... . .

jsi opět sám v pokořování to není málo jen v pokoře je síla ubohý ten básník Verlain navěky bloudí stínem Rimbaudova genia obzor pahorků se jasní když hříva slunce na úsvitu stoupá a zviditelní zvuk unikajících par země hlas majestátu slyšíš na poledne smát on blaženě k večeru vnoří své tělo do západního moře k návaznostem jimž rozumí i my vracíme víru otiskům dobrých činů k nadechnutí a vystoupání hladin pohybu života a lásky a cítíme se spoutaní

často není jednoduché přemluvit se k pohlazení, ale dáváš zdarma ! . .

hlazení jako med je včelí dělnice s královnama stmelí ač v srdci bol tam usmíváš se sladce jak u květinek na zahrádce smile, beauty, wwau !

reklamy světelné a podél silnic husté řady lží, soupeří s protěží... . .

na každém břehu bolesti zasténáš touhou po štěstí svět chrlí vzory prolhané jak šťasten být jen zamaneš smyšlenou mříží prolézti na loďce milou dovézti ať v záři krbu v objetí svět slovem srdce obletí že milován jsi krásnou ženou dlouhým polibkem na ramenou

jak řada bilboardů se mračí, laciné pozlátko, vábivá reklama, a tak málo stačí... . .

tak málo stačí na uznání i morous vlídná slova shání jak snadné je dát srdci smích však spočítej ho na dlaních my všichni jako satelitní dráhy bolestí cítíme vítr vlahý ač v dané chvíli, v daný den nevane žádný - bdíme jen.

webová komunikace a zejtra zase do práce ! . .

to nejsem já co v stínech mého hlasu tektonického času stopy sleduješ zatoulané avízka naděje dané otisky polibků s náznaky nablízku a přesto rád a znovu pročítám tvoje mejly jsou jako kornout špejlí povedou k slovům která vyberu zachytím si je v éteru lásku zdobí jen doufám v den kdy vypneš mobil dozpíváš v chóru a vstoupíš ke mně z monitoru..

nikdy nebudú spokojné a vždy im bude málo, toto sa naozaj stalo ! . .

vošla si bez klopania za môj stôl vône chleba a soli nežne ťa privítali objatím v ramenách z nádherných úst vystúpila tvoja duša a pomaly nežne po špičkách obchádza moje obrazy aby nezvírila prach a nezotrela tiene vitajte návštevníčky len chlieb, soľ a farby s bolesťou hľadania núkam berte čo mám duša však mlčí prechádza trávou kvetnatých lúk zelených zátiší pri tvárach mojich modeliek a pri fragmentoch básní končí nechápe nič nevidí šperky ani peniaze nevidí bazén, auto a hry len pot pach úsilia a zbožných prianí čo tu hľadáme povedala aká si krásna tvoja tvár dlhé mihalnice na víčkach dúhový slnečník nad okrom tvojho oka nádhera v nesúmernosti chlieb a soľ vám je málo tak odišli ste bez rozlúčky...

Bloudim po vsech Tvych strankach, hledam Tvoje slova, ktera mi chybi....vse mi neco rika, vse ke me mluvi....jsem rada, ze jsem Te poznala, jemna, krasna duse a pritom mas silu Hercules se svymi slovy, ktera mi dodnes busi v usich, jakobych je slysela osobne, ale to se mi jen zda...vim

když si toužíte udělat dobře, fantasie nezná hranic

má kopretinka neuvadne po gelu voní sprchování když mlha páry slábne v koupelně na zrcadle tvé " Miluji tě " kradmé mým polibkům se brání...

viedenská high society 1710 podaj mi paruku aj krížik zo štiavnice ozdoby na brokát strieborné zpolovice ornament temný skvelý prosby v ňom nikdy nedozreli dosť páni máme hlad kto bude počúvať kto ? dámy poďte hrať kasíno herbig štrasse väčší tam bude brať a menší prehrá zase v čase len ostrú hranu hrajú bank vabank smrti poskladajú

nedívej se na mne déle než se sluší neboť usadím se ve tvé duši...

vsakuji do tebe ať uzřím vějíř snů ke vnitřní potřebě ztracen tvým polibkům bloudil jsem poblíž rtů uchvácen vrcholem než tvůj malý nový růž smetl mě do moře

ten kríž na Kriváni je z masívneho železa . posadíte sa v priezračnom dni a je na vás, čo vidíte . ja vidím domovinu . polia a lúky . doliny a hrebene hôr . barvy ktoré sú základom bariev . pôdu, ktorá je základom života a ľudí, ktorí sú jedinou príčinou a dôsledkom. takéto chvíľky sú dojímavé, dojíma nás krása a pravda o nás. aj tú prečítanú báseň vnímame ináč . poézia v nás otvára istú schopnosť povznesenia a pomáha nám vnútorne zosilnieť. Na Kriváni, na mori na lodi, alebo v inom meste, krajine, svetadieli..nosime ju so sebou a v sebe. .

krása je v očiach toho, kto sa díva alebo počúva, kto vníma seba a okolie. snažím sa len popísať, čo vidím a počujem slovami tohoto krásneho európskeho jazyka. slovenský a český jazyk bol najviac zranený zrušením gréčtiny a latinčiny na stredných školách. došlo tým k jeho odtrhnutiu a izolácii od jeho európskych koreňov. nádherná reč !

nechala ma čakať, ale ja som si myslel, že som tú schôdzku zmeškal. tak som premýšľal, o čo som to prišiel a veru mi toho bolo veľmi ľúto. hrozne som sa na seba srdil, pretože som naozaj mohol prísť včas a dával som jej úplne za pravdu, že ma už nečakala. veď kto by čakal dve hodiny v páliacom slnku na palube železného vraku v prístave. som troska, som hlupák, som prosto nemožný a tak som plnil hladinu komplexov v sebe až po krk, než ma napadlo - to bude pohľad pre bohov na takého exemplárneho duraka - postavil som foťák na bedničku a pustil samospúšť - sebaspúšť. V tomto hroznom Beach ju už zákonite v živote neuvidím..keď sa objavila. Skákala cez laná ako srnka a než som jej stačil uhnúť, už som ju mal okolo krku, ako udychčane šepkala : prepáč, že meškám !

nevrátiš ani sekundu ! jazyk mi zviera tvoja viera ! rizňou sa rúti kmeň osudu ! Úbohý život ti hudci hudú ! nikdy sme neboli bez teba, zhasínaš, ako pahreba, nevidíš svetlá San Franciska, nevidíš ruky, ktoré stískaš, nevidíš, ako trpí despota, ako ho drví samota, o barlách na strieborných kĺboch chodí, bolesť, ktorá mu dvere neotvorí ! more odmýva tvoju hrudu a necháva tu históriu chudú..

najčastejšie rozdávaš to najvzácnejšie, čo máš. smiech, priateľstvo, priazeň, lásku, seba. je to štedrý a rozmarný čas mladosti a dospievania. túžba dosiahnúť blaženosť a byť ako iní, obliekať sa ako iní, prežívať dobrodružstvá, ako iní. veď celá budúcnosť je pred tebou, čas sa vlečie a túžba je neopatrná, pretože po dospelosti príde staroba a čas sa začne krátiť, ako západ slnka, je akurátny a neodvratný.

je to zvláštna neobvyklá krása bez kontrastu so silou a protikladom...je to fyzická a duševná krása dvoch identických bytostí, ktoré vedia trpieť rovnako, ako heterosexuálny pár, vedia sa ľúbiť a smiať, vedia žiť...veď to je to poslanie od tej chvíle príchodu, vyplýva zo vnútra a len farizeji ho potláčajú...žiaľ inkvizícia sa neskončila, nenaplnená láska je vždy bolesťou najvyššou a pociťujem ju najmä ako senzitívny človek...

planeta...krásné slovo..je to kroužek, který obíhá kolem centrálního systému, nezávislý autonomní kroužek, jedinec nepodřízen celku, není otrokem obecních pravidel masy, může ti nahlédnout do očí a říkat to, co prožil v přírodě, není to podřízenec autorítám, ani koryfej, ani farizej...je to ...jsem to já !

neodvratne nastal deň odletu .. posielam sa ako telo neúplné do Kanady k svojej duši .. tu na zemi zanechávam svoje smysly a náklonnosti k veteši .. dlhý let pre strmý pád tento rok .._:-)

agýistická balada, ironie protikladů. . čím více mluvíme o solidaritě a schopnostech lidství, tím více si zvykáme na prolévanou krev v sousedství. . žít lépe a rychleji i na úkor jiných rozevírá past a nástrahy, které nás dostihnou.. John Don Passos : nikdo není ostrovem samým pro sebe, každý jsme kusem pevniny, kusem souše a když moře odmyje hrudu i tobě zvoní hrana .._:-)

o pokoj a klid se musíte zasloužit .. zlo prý se děje samospádem .. to můžu jenom potvrdit a přitom umřít hladem .. kde jsou ta báječná snídaně Michelle ? v čem to zase lítáš .. čtverylka šeptavá .. čtveračka nepravá .. mě již nepřivítá .. za svými odletěla spěvačka ta squělá .. za svým učitelem a manažérem v jedné osobě .. a co tady já !? o hladu s jednou nožkou ve hrobě ! há ? _:-) p.s. ale stejně je krásná, když sype sýkorkám a věší větvím lůj .. ach .. ten život .. můj !

zklamání je zjištění, že vaše víra a důvěra jsou jenom iluze a všechno je jinak ! zklamání prožívají zřejmě jenom takoví zajíci, jak jsem já .. stalo se .. až do kosti ! .. je vám na odpadnutí, je vám strašně .. nelze to popsat, protože hořké zklamání ztrácí paměť, zůstává vám zmatek, propadliště a touha něčeho se zachytit .. nevěřím ! nevěřím tomu, že jsem opět sám s celém vesmíru .. opuštěnej, jako pes, ale i ten pes se má .. má mne !, už si zvykl nechat hlavu v mých dlaních, když s ním promlouvám .. tam někde v psích očích se vynořuje světýlko záchrany .. a zpěv, zpěv hojí, pomáhá odtrhnout myšlenky od bolesti, zpěv a pohled do ohně .. díváme se oba .. jsme dva, já a můj pes .._:-)

nepokoušej se vysvětlovat .. líné spermie .. nedostatečná pohyblivost .. hebká kůra v odlescích mízy jabloně, jež jarem se vzpíná, ale nerozkvete, chtěla být nevěstou v kostele, toužila po bílém okvětí, zaplavit půdu bílými lístky a rodit plody, rozdělit se a dát život .. vzepětí v třásních marně se vzpíná .. ach, co miluji více, než žít v naplnění smyslu .. nepokoušej se vysvětlovat ..

nech na sebe působit nirvánu v meditaci, nechť ticho vstoupí do tebe, aby vznítilo odhodlání ke změnám, k aktivní vzpouře proti vlastnímu konzumnímu stylu života, pro sebe a ne pro druhé .. jako obrovský vír pomalu nás vtahuje globalizace do temného konce vzájemné nedůvěry a pochybování .. i země se brání, třese se, zaplavuje a soptí, protože ona není dílem hmoty, ale ducha a duch je v našich duších, jež nás mohou přivést ke svobodě, volnosti a spasení ..