PROLOGY JORDANA: POETOR

když jsi odcházela nečekal jsem, že bude pršet nečekal jsem nic a tak málo jsem o sobě tehdy věděl ale i o tobě já nevěděl, že cítíš víc než já a proto jsi mne nesmírně překvapila bylo to nádherné a já se vznášel v nebesích jak jsem si tě v té chvíli zamiloval a jak jsem byl sám bez tebe tak sám, jako bych nebyl a tak dlouho jsem seděl na schodech a přemýšlel opravdu už nevím o čem.... . .

bílá kapka, bílá pěna padá deštík ? padá déšť ! nemáš deštník ? zde můj plášť ! na ramenou měj ho milá ach...ty jsi mne políbila jak jsi krásná moje víla bílá kapko, bílá pěna snad vodou jsi proměněná z dívky

jedna z mých prvních básní této sbírky_kupujte_zasílám i na dobírky ! I I I

rád maluji ti obrázky proč o řece sní oblázky tvůj pohled slyším - otázky jak blízko dlíme od lásky proč hledáme se navzájem nabídnout srdci podnájem bod něhy, plodové vody ve kterých život se rodí proč hledáme dna od džbánů chybějící sny po ránu dlaně spálené po sirkách básně zkroucené do pírka bohyně nečtou z mých dlaní nechápou ani proč posílám své psaní výdychem laním jiskro na paletě, milenko, milá zářivá nevěsto bílá chraň moji víru ten pozdrav boží co tmou vesmírní krouží

pro dívku na nábřeží Vltavy_přišel jsem pozdě_hodinář tady už nic nespraví_prokletý drozde ! I I I

nic hezčí než za ruce se vésti, nic milejší než dívčí ruce hřát když Amor, zaslepený štěstím zapomene na slunovrat Své ruce můžeš s mými splésti jak tepny srdce mohou vzplát pro lásky čas pro obnažení hvězdy když miluji Tě mnohokrát

zrazené city drtí duši a její svět se tak lehce zřítí bojíš se o milou a to je to krásné současně bolestné utrpení protože cítíš že může odejít i ta část tebe, která je nejdůležitější... I I I

v ten čtvrtek navečer kdy vřící vosk tvých zaslzených očí sprchl do mých dlaní lehce se zatouláš ve vodách jezera do věčné tmy a hloubky nad ránem u břehů zaskřípá nervózní smích a sonátu pro tvoje měkké pery tam vynáší černý kormorán miluj Festina Lente

smyšlená historka ve chvílích nostalgie_kdy nemůžeš zvednout ruku k paletě_pro nedostatek odvahy k barvě_ pro obavy o oblouk duhy....pro strach_že příjde druhý...!? I I I

dívko má, přítel a spojenec z krve a lásky je rumenec v šeru tak cudně červenáš když obnažím Tvá ramena milenko, nezastírej svíci pod splavem někde pod Prahou leží stín muže s večernicí v objetí ztuhlém za dráhou ... chlad noci bývá špatný brat víc musíš o svůj dekor dbát zahalit šíji, zápěstí v mé fantasii naštěstí vstupuješ do mých divých snů kde Tvojí kráse podlehnu než opět s vášní ruměnnou zatoužím si Tě vyzvednout žel v nepokoji dlouhý čas nebudu vědět, kdy už zas k večeru pouze zavoláš dnes budu sama - něco máš ?

a tak jsem se přesvědčil, že když tě opustí inspirace nelze malovat, ani psát poesii ať děláš cokoli, ztrnulé tělo nenapadne jediné rozmáchnutí, jediná myšlenka... I I I

bijte čelem do mramoru schodišť neúnavně probíjejte se až stupně zachvějí se jako struny hárf to ona jimi poběží p o e s i e já jenom obletuji v opojném ovzduší bezmocně krouže jak malíř, kterému je ona křídlem

to jsou nesmírně krásné pocity vidět milence to je jako květoucí louka s vůní, větrem a barvami života a k večeru to každý zkouší nalézt to místo prvního polibku a pohlazení... I I I

lámeš se v pasu jak korálový útes a po západu slunce stoupáš nad moře pak bloumáš městem výklenků a stínů dvojic co si šeptají zakleslá v sobě slůvka lásky tiše pohladí hedváb ramenou co já znamenám ? to moje tmavovlasá luna kouzlí.... kvílí hlas houslí jako ptáče v nouzi já tiše naslouchám

jaká hrůza z možnosti úmrtí umělcovy duše to není tělesná schránka, která píše jenom ruka poslouchá tvůrce.... I I I

jak roztomilé kuličky všechny ty moje básničky jaké hry, jaká peříčka jenom čas běží a nevyčká i moje panny hrají si hééj Metaforo, Inspirace, zajíčci ! vás opustit věru lehké není to bude hrozné provinění veršovní hříčky, slávíčky, ustrnou ve mně navždycky než prostý krátký život můj ukončí skalpel velmistrův

je to zvláštní mít tě pro sebe a být tady jenom pro tebe když u moře se slunce ztrácí za obzor jakoby usínal svět a odnášel s sebou pohodu dneška do věčnosti zapomnění... I I I

statečné znavené slunce jak gladiátor moře v purpuru vesmírného pláště k setmění usíná ty právě milá moje loupáš pomeranč dužinu na části dělíš tvých rukou prudká vůně stoupá prchavá a mlčenlivá jak něžná vzpomínka na ústa ryb

ten první dotek jazyků a přitisknutí rtů je elektrizující, prochází do neměřitelné hloubky duše a já tě cítím, ale nevím co ty zda ti to není nepříjemné, zda se nestydíš pak příjde tvoje přitisknutí rtů a já už vím že ty plamínky tvoje i mé jsou potvrzení že cítíme to stejné... I I I

skloněný nad tebou horoucím dechem spaluji plamínek šeptaje přitom l á s k o zjev se mi krásko vrať vějíř vzpomínek jazýček toulavý pohled tvůj jeden co t a k č a s t o učil mne bolesti od hlavy po paty než strnu... než i ty skloněna nade mnou horoucím dechem spaluješ plamínek a šeptáš přitom l á s k o

jak ti dám najevo, že vím, že ty jsi nositel života jak tě uvědomit o tom, jak si vážím toho že jsi schopna se dělit z jedné osůbky, milující a milované dívky na dvě bytosti s duší a pláčem, s něhou a láskou.... I I I

jsi částice a na části se dělíš jsi žena na bytosti rozčleněná na sebe všichni hledíme tobě tak identické tváře a volně procházíme vedle sebe v přezrálém zaujetí se nepoznáváme z tebe zrozeni z lůna nebes

někdy tě v duchu doprovádím, někdy ne a když nad ránem skončíš svoji práci vidím tvoji osamocenou chůzi a poznám tvůj cíl cíl domů a cíl něco v životě dosáhnout to svítání, to stoupání slunce za obzorem je cítit a z tvého rozhodného kroku lze cítit že dosáhneš svůj cíl... I I I

odblokované poryvy vědomí halí tě v něžné chůzi do klepotu lodiček za deštivých večerů... tam, kde z houštin tvé samoty prosvítá z prsou na odiv pravá hvězda

netušil jsem jak protneš můj svět svými zájmy jak rád jsem chodil sbírat loptičky do tenisu kde jsi taky hrála a po tréninku mohl jsem tě doprovodit na koupaliště kde jsi se sprchovala a já měl možnost ti zaimponovat svými skoky z můstku já bláhový až pozdě jsem pochopil jak je to laciné a jaký to byl cíl... I I I

když dva se potkají tělem i duší své ozvěny hledají když dva se spoznají do sebe se vhrouží až náhle jako blesk větší než velký třesk procítí lásku a touží... to ano moje milá to láska dva světy naše v jediný nádherný lidský vesmír propojila

když potkáte krásné děvče_ještě jste nevyhráli_štíhle nohy neznamenají_že umí vařit_úzký pas není důkazem_že se umí líbat. když potkáte ty magické oči_to není stálost_ani věrnost_ani láska a když promluví_jenom trošičku koketně_tož to jste upečený jako houser na pekáči_pro bolest v trápení a sebetýrání protože ten hlas_budí ve vás_touhu hodit se o zem a nechat se podupat_jenom ať ji máte to nedopusťte_pojďte radši se mnou chlapi_ať vstoupíme my do ní ! . .

sleepy hellou je krásné být včelou ty nevíš co je to klát ? klát je úl pro včelí společenství nejtlustší část kmene vydlabaná uvnitř uzpůsobená pro vložení rámů voskových plástů zvenčí řezbářská práce jitřní podoba krásné ženy (jenny) záda lze odklopit a vstoupit do ní k vydýmování parazitů k založení rámečků pro včelí královnu pro robotnice i troudy pro shromažďování včel i medu pod břichem má jenny letáč doštěnou plošinku hlavní vstup do těla tam vstupuji nejraději a vesele .. tradá co není nenormální je normální pak vylítnu jak drak do palety louky chviličku posedím na žlutém sluníčku anebo polehuji na oblouku duhy každé kapky rosy (na ramenou ji nosím) políbím květinku a přijmu sladké šťávy dosyta již spouštím motor křídel ke klátu vůni snesu zdáli ji vidím krásnou jenny škobrtnu na letáči a omámený vůní louky do ní vcházím v dřevěný kostelíček s nákladem svaté vody do tmavé sakristie za vlnícím se pásem slastí čekají na mne netrpělivá rozochvěná vajíčka vymrštěná polykající přijímajíci bílou šťávu květů oplodňující svůj osud s hostii v rukou kněze k obřadu proměn těla výkřiků varhan důstojných k početí nového života v jenny omámen krásou dějů odpotácím se k letáči k reinkarnaci na slunci po svatém přijímání k rozjímání jak krásné je být včelou a mít smysl být v tom záblesku mezi dvěma blesky tak krátké je spojení od narození k smrti teplý déšť léta smáčí mi křídla vodou vrací do moře proudila mým ústrojím obsažena v každé části těla jsme z vody planeta z oceánů proč jmenuje se země ? a ty se divíš že já se divím že nevíš co je klát vidíš jak se slůvky lze si hrát..

To se tedy nahledáte_celý život ji nemáte_jen sundejte z očí klády_je tady ! I I I

v naše ráno svět přijímal pláč z tepla lůna křikem abychom tady byli, a nabídl nám zato lásku, kterou jsme neztratili jenom ji nemáme a proto ji tak úporně netrpělivě a vždy znova hledáme, ráno i v poledne večer i v noci neustále a zas byť ona je v nás

některé věci jsou už prostě navždy ztracené_můžete křičet stonat volat né né né... I I I

jsem květinou jíž v kalichu nelze se tknout;a neporanit jsem slovem tiché myšlenky jež nevyřčena;může vadit jsem zradou svojí důvěry a v citů ;pláč se halím jsem mostem k nuzné samotě a sirkou ;sám se pálím jen virtuální jablíčko skutečnou ;pravdu hledá však květ už vzdal to navždy a víc... oživit se nedá

samota v noci a na moři_pro suchozemce to je smrt_lepší jsou nohy v lavóři_a v ruce drahý prut ! I I I

Casiopeo veliká přistavil jsem se protože jsem sám a hvězd tvých rád se dotýkám když hluboká je noc a vítr ustal teď pomíjím to nebezpečí že odvál bych tě Vážko v náruč něčí dál než dva důlky od tvé tůňky v chladivém brození slovy o touze se v nich dovíš než k spočinutí do kamene sednu pár slov sobě všeptnu... mirko teď ucítíš tu tíseň tu Bajazzovu píseň v třesoucí duši planouti na čepkách vlnek oceánů topí se maličké pírko ozveš se...?!

to je těžký_pro peníze se vdát_pak je lepší_než samotu, mít hlad ! I I I

lze žít, když já vím jak je ti ? vždy s chvěním touhy odletím ten třepot křídel vrabčí chasy ta mříž, kde hlavou zakleslá jsi a nemůžeš se ani hnout... klec k bytí máš snad malebnou...!?

pes nepokouše ruku_co mu dává jíst_pes není člověk_kousne !_buď si jist ! I I I

lásky proč po létech někdy mezi prsteny na prstech v odlescích zlata a stříbra jak v mlze odplouvají vám vaše úsměvy na očích a rtech osychají a jednotky pohlazení překlápí se rýžovací koš na jehož dně už z lásky není ani drahý kámen zůstává jenom hluchý a slepý písek lidských vztahů

komická_naivní_chytrákovina_lidská_pivní_vo-lovina. I I I

jak house vybírá svá žlutá zrnka v klásku já adept největší vyhlížím svou lásku můj skvělý inzerát jen tak se mi to vidí že vůbec nejsem rád čeká tu spousta lidí snad nejsme sehraní dívenko nebo slečna ta zkouška v čekáni je prostě nekonečná pochybnost o všem zlá už nadýmá mi cévy to krásné děvče .. snad o mně ani neví neschopen nalézti náplast na otázku parkem se prošourám jak sůva na provázku říkám si zhrzení to vlastně tak moc není duše má zarudlá už trne ponížením sakrbleau ale proč od milované ženy ještě ji nespoznám a jaké trapné scény já počkám ! řeknu jí jsi hrozně... krásná žena vnutím jí kytičku a klesnu na kolena

když vypadnou vám slzičky_jak je ten pár bože mladičký_myslete na sebe a na děti_kam do pekla ty ideály odletí !? I I I

sukýnka nebe krátká je tvoje kamarádka a bílou tvoji stužku milá pouze má ústa políbila ... jen církev jako služebná beze dna džbánům požehná varhaní štíhlé prstíky listují v lístí matriky tymián čistých dlaní se nad oltářem sklání a malá dětská hostie božím posláním ožije v copatou kněžku lásky co sází na otázky... jak zatočíme se světem jak náhubek mu upletem dvě malé děti nám stačí a domek bude stračí v hřebenu vlaje praporek můj milovaný pacholek a každý vůz co potkáš je naše maringotka ... tvá bolest už se neztratí mladost ti nikdy nevrátím však bílá stužka do vlasů je vzácná, jako pravá sůl

tohle je škvára, říká Letuška, tak si to dobře přečtěte, aby jste věděli, o čem to je ! I I I

vánek se Jí vetřel do vlasů úzkostně se schvělo lístí rtů na modrastých křídlech včelí královny blysl vějíř odlesků a stínů to Buonarotti, Picasso a Goya životu smrtí neodloučeni duhoví jezdci Rotondy snáší se cvalem z vesmíru

chtě nechtě_jsme ve vesmíru_já blatošlap a ještě tak mít_Fantagíru... I I I

vrací se půlnocí poslední v každém roce jakoby chtěly mít důvody k nostalgii pro ztráty a nálezy u živých bytostí lodě co přivezou vlnami příštích dnů odvahu k nadějím k zářivým setkáním pronikavějších radostí bez smutků co poselství napředování života nesou ženě přirozeně nelze být sentimentální růže, láska a cit ty se už nenosí není to vinou vědy ani technicismů našich obětí že v novém století vše obtěžkáno proměnami scelováním duší těl a digitálů hledáním vhodných identit pro starce se sluší i pro nedospělou generaci modré planety žít a být v zeleni všichni jsme dotčeni kroužíme ve spirálách touhou být na příjmu množině signálů v duších tonoucích nesouladem ras nevrací se nám hlas v logickém chaosu neznámém modrastém kódu oblohy tvoji tvář odložím k bytostem nejbližším k modlám i k mamonům k dotekům Star Treků.

v úžasu před tebou I I I

zaslechl jsem úžasný elektronický praskot tvých vlasů v polibcích obnažil jsem tvůj vesmír a vstoupil, kam ty nesmíš... otevíráš se v moll jemná jak vlákno pavoučí pšenice stvol nepolévaná nekveteš bělavou nádherou očí telete poznáš líp jak naše já nám poroučí odpouštět smyslům doznání a bolest prohry povýšit k pokorné úctě být a žít...

Kdo chodí sám a v pozdní čas, dál od světa a lidí, ten slyší víc i vidí a leckdy porozumí snáz. Když všechen tvar se poddá tmám a zmlknou lidské řeči, jsou všechny zvuky silnější a všechna světla větší, i ta, jenž nosíš v sobě sám...

jak milovat a nežárlit ? bez pochybování není jistot ! I I I

jsem romantik a přesto nepočítej se mnou miláčku hodiny na věži jak éterická bytost stravují půlnoc když naslouchám tvůj malý noční koncert hlásek... náhlí se slova z mobilu odevzdaně ti ležícího prý u hlavy prý u polštářku sténajícího v molto... andante mluvím marně vždyť někdo jiný konejší tvé bouřlivé forte a vítězí nad vzpínající se krví jen polštářek ho cítí ten náhlý křečovitý pohyb země co překvapí i dost zkušené hráče bylas tam ? a kudy zase odcházíš lásko ?!

jsi jemná a pohledem vždy pohladíš duši I I I

jsi vánek jenž ve vítr se změníš pak počátkem jsi vichrů, které nejsou k smíchu nelkej lásko, vždyť vše se mění, neupadneš do zapomnění mladostí natož i pláčem v radosti, jen rozhlédni se na jiné v paprscích slunce třpytící se tůňky hřejivé

miluji tvou vůni, zvlášť vůni tvé rtěnky na mých rtech ! I I I

v tmách měkkých jako tvoje vlasy na mých rtech ty své nechala jsi pak v nabízivém výklenku zbyl mi jen účet za rtěnku později v lesku vlhké dlažby lehoučce ztichly tvoje kroky navždy přes něžný úsměv hnědých dívčích očí na moje pole někdo jiný vkročil

je láska velikou, jenom proto že se hroutí a opět vrací ? I I I

jsem písní tvou svou vinu neskrývám a nechráním i já znám krev z rány zraněného srdce blesk citů zklamaných jsme tu než vichřice se ztiší krůpěje ledové už nejsou ostré jako kdysi... snad s odpuštěním se smísí

V zavátém nočním parčíku lucerna září dozelena, bludička němá, převtělená v maják nejistých poutníků, co zapadají po kolena. My vzlétli jsme nad vlastní tíž, to vtělilo se milování. Ta bludička, ta bílá paní, nás láká, láká - neslyšíš - tam na lavičku - zmrznout na ní, než zítra začnem klesat níž...

proč miluji tvé ruce ? protože jsou u všeho a projevují mi velkou aktivní přízeň ! . .

růže - láskou kvetoucí ruce květ duše vůně a cit růže - polibkem zakleslé paže vhroužení těl dotek a vzdech růže - milováním spletené kříže svěcení lůna vzlyky a smír

sklouzla kapka barvy a znehodnotila celou barvu, jsem zroněn ztrátou tolika dnů práce... I I I

mokrá nálada nad hlavou prodírá se mi do těla moje tvář barvy plátna zde poctu muži nedělá jen Dmitrij Rostropovič po ránu, s tělem nad violončelem žádá... prý vysmál se mi CHAGALL kdo by se nazdál kdo by se nazdal, že jeho dáma veselá se nesmí příliš smát tá kapka slzy zpod očí je nelítostný kat ulítla's vážko ze zámku tvou vůni dýchám víc než z květů tady v kahánku mezi světy... nic než portrét malý jediný je vším, co z tebe mám a kousek skály šedivý všem příliš dobře znám..

čas má najdlhší meter a sudcom je smrť ! I I I

dva pravé metre za košeľou máme jeden pre seba a druhý pre iných schovávame meriame lásku meriame nenávisť a čas, ten jediný nám za pravdu dá najdlhší meter má ani áno, ani nie nie je dobré znamenie každý svoje šťastie hľadá jeden berie iný stráda a tretí má poslanie... zmysel života mu dáva seba-obetovanie

jak mě chceš pochopit gejšo, když se naše osudy potkaly náhodou, jako jiskry světlice ? I I I

konečky prstů zářící statickou energií mollové tóniny v milostné melodii kristálních signálů sítnice tvého oka u lampiónků ptačích bratříčků mizivého světla jen tuhle píseň značím tvoje tvář do tmy vlétla rád bloumám v meditaci ve vůni vzácných čajů a na mnicha si hraju klenutou dráhou duhy potkávám pohled tvůj, esá do mých tichých slov křehké trvalé pochopení je liché a tvoje ruce chladné kráso, jak ti je ohřát přes srdeční nitky prostého citu a závislosti lásky ?

napadlo ma, prečo sa ma nepýtajú, či maľujem po slovensky ! I I I

básním malíř u stojanu mám dva jazyky prvním slavím Prašnou bránu druhým praclíky modrý psík mi pobehuje pražskou ulicí obrázkom ho komponujem jídlem vonícím paletu mám na dvě části linkou delenú modrou vrhám do propasti farbu zelenú moje dievča milované láskou nazývám jednou rukou temperament druhou bázlivá moudrý pejsek nese k tuji nôžku drevenú ke stojanu přimaluji desať jelen

tvoje duše je jako vodní hladina, vstoupím a nademnou se zavíráš ! I I I

odevzdaně modrým lesem vážka letěla, snad neuvízne v záři slunce plachá, nesmělá... moje milá kráčí plavně štíhlým jehličím, žádnou z jejích pavučin jsem slovy nezničil u svahu říčky křehkým krokem brouzdá ve vodě, ... má voda se jí otevírá... v mokré pohodě není však hostem mého srdce, jiné hnízdo má, a jako skvost své krásné ruce do něj ukládá je to jen strach předtucha falše, jiné vůně - tíš, že jako slupku každou lásku jinam odložíš

jsi ve mně zaklíněná, jako já v tobě, bez tebe nejsem, sám ani v hrobě ! I I I

dovolené je devadesát není proč plesat ženu se silnicí stoosumdesát než odhalí vše městská brána najdu tě hravě ve snu právě jsi utahaná, unavená dáma, lady; žena skleslá a ponížená fontánka v košilce procitneš k ránu opět už nejsi i já bez tebe nejsem už nás mám

k neuvěření prosté, narodíš se a umřeš, jsme tady jenom hosté, nejdřív zle a pak hůře... I I I

snad o svém zrození máš jenom tušení miminko s hebkou pletí tam s čápem nedoletí jen znovu hledáš smysl proč všude tolik hmyzu proč korouhvička smrti nade tebou se vrtí srdcový sval tvého bytí jako návnada se třpytí a inspirace jako včela do krajů fantasie ti odletěla teď obáváváš se okamžiku kdy s menším dílem křiku než při zrození v posteli tě do věčnosti odvelí

jsme jako elektrony v jádru, přitahujeme se navzájem, abychom vytloukli ze sebe ten potenciál lásky ! I I I

v nás krv je nepokoj bláznivá bludička kolotoč techna už rozsýpa rytmy vzdorom duniace voňavosť blízkych tiel prchavosť objatí preniká do tónov niekoľkých desiatok deci-belov dotyky spália stud sme pochodeň planúca spojení s LaDiDu guľovým bleskom a múzou skvelou nad ránom nakrátko ľúbosť nás spojí vyšľahne plameň zo srdca magnézia odpadá biely prach

odešla jsi a já vzdoropes, vrhám se do zapomění... I I I

v poezii se halí nepoznatelný malíř jehož veršotepectví prasklé struny… pouze slepec ví co umí zevlouni z pavích kol nosiči barev na rukou první se ptají kde lze najít co druzí smí a umí jak stínům porozumí můj obrázek i báseň mě opouštějí svůj život ne můj šťastně prožít chtějí tak na půlnočním párty v Roxy opentlím partem svoje paradoxy a střihnu konec další černé pásky zabolí hodně... ego tvůrčí lásky

to je to, co mi motá hlavu, najít ten princip, tvou lásku, tvé barvy, tvá slova, slávu ? I I I

no tedy to je vzdechů líbám tě rád a bez oddechu já schizofrenik, aldebaran dualista a astala fista nedokonalý jedinec a filatelista na bráně cechu písemnictví milující moly vetešnictví a patinu plechů; ahoj - jsi, anebo nejsi ? už se nevyptávej a dej si ! Přisuňte mi to piano blíž a tu židli výš, a židli výš nechte mé koťátko spát a hlasitě příst a příst... maximo molto multi grandioso caprioso caroseria.., jsi zatím moje dítě pojď pohladím si tě báseňko, mon ami žlutoočko moje strakaté u branky modré s housličkami ; jsou to nesmírně přesné náhody málem jsi mě dnes potkala

divné srdce v naší hrudi, ráno zaspím, večer budí... I I

jsme jako Bratři v Triku ty která umíš naslouchat hudbě mých slov i mému křiku slovní hrátky nesnáší leda hrobaři... rád hledím dívkám na zahrádky s úsměvy ve tvářích jsou vánek luční bluzky rozevláté nahoru prý font jsem TUČNÝ supí Proccacio stručně a urazí se od sporu že něžně zvu ji Prokačenko bác, vykopne mě z obzoru pak jemně hrá si na panenku bojíš se obtěžovat druhého no ona s něhou čas ti obětuje naslouchá tvému tikání že pořád tlučeš, tepeš, hlásí tu je život co cítíš, vidíš až se zamiluješ když blázníš, usmíváš se na Elyn anebo Beatles v Yelow Submarine...

když v atelieri pózovala, zdála se mi malá, asymetrie její krásy byla dokonalá... . .

modelka ix opravdu je krásná zkřížené kopí řas bodá tě pohledem zkoumavým co pálí uhrane na prahu pocitů jen ona hrdě s korálkovou jeho láskou navlečenou do pramínků dlouhých vlasů voní nadlouho s ním spletena v jedno

lípové dřevo nejlepší chleba dá, v takovém pekařství svět básní převládá ! . .

Miluji zvláštní kouzelnice co nosí v srdci vůně z lípy a rozevřou se ještě více v kalichu, který nelze vypít než vyjde z pece chléb jak mého štětce tah zaplaví duši blaho z práce touha být matérie vládcem pak tvůrčí úzkost odložím promluví ke mně starý rám a přidá báseň - můžeš jít vždyť opouštíš svůj rodný chrám

do očí kocouřích jsem se zahleděl, a pravdu o tobě se od něj dověděl, kocour se protahuje, cosi si pospěvuje ! . .

ať připlují ty šťastné vody uloží pokoj a klid vyrovnanost a smír do tvého laskavého pohledu do očí jakých více není v snění věnuji ti světlo bez smutku samoty útrap a úzkostí pláštíků každé výjimečné bytosti v lítostech je vnitřní nepokoj cval nestabilních partnerů paradoxně toužících po vyrovnání já v nejvyšším opovážení v snění přikládám svůj prst na tvé pery a žádám tě o promlčení o mém potěšení číst v tobě samé v hloubce tvých hnědých očí a energických pohybů... pro rybu mého znamení je to můj osud, los snad touha jíž se šašek smál odevzdat se a nečekat co dál

co jsem viděl, to jsem viděl, za patnáct let vidím dál, taky jsem se hrozně styděl, taky jsem tam jenom stál... . .

štěpáne, štěpáne ty jsi můj osud teče mi krev z prsou plivám ji dosud chtěla jsem obejmout nehodná tebe modrýma očima ještě víc nebe chtěla jsem na Můstek v srdci tvém Praho v nitru mé bluzky tam zarudlo vláhou byla jsem žákyně tys o mne nestál proč jsi mě štěpáne tak krutě ztrestal ležím jak sražená už mám dost času tvá sestra kosatá v rukou má basu život je malůvka paleta pestrá ležím jak Jiřinka uprostřed města vzpomeňte na podzim a na mou máti jíž paměť zbělela v černém se šatí žaluji ti Pane proč žiji dosud štěpáne, štěpáne svou vinu posuď !

od narodenia bojujeme, nepokoj v srdciach drieme, tikáme, ako bomby, duše jak katakomby... . .

Miláčik, úžasný je chlad ktorým nás prijal tento čas a svet sme bytosti ohraničené nepretržitým odumieraním značíme tiesnivé túžby o ľudskom teple nežne sklonené nad vodami večnosti a naše cesty sú o myšlienkach vedľa poznania a nádeje hľadáme modrú farbu slov červený tep srdca schvenie tvojich zreníc aj zemetrasné zmeny ktorými k sebe sme priblížení k vymedzeniu kriviek k sústredeniu myslí..

Tvá bytost není záhadná tvá tma svou propastností nezdrtí, hvězda tvých hlubin nedostihne dna ani snad ve smrti. Jen jemně vibruje a pláči mizí, jak zrcadla se proměňuje ovál v kruh čarovný, když tvůrce cizí sklo hvězdné z hmoty tvárné modeloval. Hvězda a zrcadlo tě provázejí - snad obraz duše spatřit můžeš v tmách, nikdy však nenávist a lásku její, ta je tam v hlubinách...

někdy slova nelžou, když se zamotáš do jazyka ! . .

ticho nabízí mnoho slov ve svém molovém tónu náhle vstoupí staccato marně... šedému rozbouřenému klepání srdce nikdo neotevírá sedím na schodech prázdné pálení v očích nejsou slzy jen čepky vln z oceánu žalu seběhnu dolů k elině a jedu nevím kam náhodně uvolnění závazků i povinnosti otevíram nové rozhledny mou duši zdobí šrám hluboká jizva vše opakuje se kolotoč bytí a nepití životní potácení život je, a snad už není... bohové je to trápení mít někoho rád ! chci být sám. chci být sám, však čekají mne zkoušky pracně se probít k poznání co je důležité v kráse rozpadat se anebo touze ó miluj mě dlouze anebo v znalosti mé malosti anebo - anebo... v afektu jsem schopen blázenství bláznivin, bláhovostí, blaho blahorodičce provazolezec na nitce pod lávou Etny plamínek pietní šklebicí se pod tebou...

létavice to je ta, kterou vidíš, a už ji nevidíš, je to svíce prokletá, není jiddiš a už jí křivdíš ! . .

vyhlížím létavici žádná dnes nepadá čekáním zklamanému samota zůstala z tvých veršů ztrácím dech tvůj osud jako bouřky vír uvízl zraněn na stromě a s kořeny se vyvrátil u cesty kterou davy proudí nikdo však, kdo by rozuměl směs lístí v prachu slabých těl smetače co ulicemi bloudí cit jejich krev je na odběr... jen létavice nezmění svůj směr

to dítě splozené polibkem a kapkou bílého vína jsem já ! . .

stejné a opakující se řečiště splav, který nelze obměnit a neporušit přitom kruhy těch co staví chrámy myšlení ten Jörgen Lykke, rytíř dánský své ženě dopřál dítě z lásky polibkem jež byl tolik vroucí, že proklel ho sám Všemohoucí duše tvá není na rozdávání sečteš jí prohry a konec hraní All they are only goaty bone...(kosti) život a osud jsou jenom hosty druhé a třetí dějství zdá se skvělý hit ve své plné kráse snad navíc ještě budeš chtít i krásnou ženu pozměnít...

stav pred explóziou, ľútosť, zúfalstvo, bolesť a žiaľ ? s takou zmijou že som si začínal, koho by napadlo, že hrala divadlo - há ? .

rozlúčili sme sa a odišla si vlažným večerným dažďom na zmätenej tvári v tlčúcom srdci len smutná melódia tvojich krokov znie odniesla si mi svoje teplé pritisknuté ústa aj tú malú dlaň a útly pás ... sú preč sám v narodení ako aj v smrti stojím tu v prítmí bez teba tá - ktorú si mi zanechala, spaľuje ma ako pochodeň som už len slovom vypovedaným do nemoty.

Bezmocnost duše, snad noci bez spánku. Lůžko je prázdné. Odcházíš? Já ne. Vzpomínky na dny plné červánků. Odpustit? Možná. Odpustit? Slova to hrozná. Slova vyznání zněla by hluše. Znám křehkost tvé duše

Ovocie zhnilo ale ver ze na zaciatku nebolo prehnite. To je prirodzeny vyvoj, v nasom zenite. Napriek bolesti, svoj hnev zdrz. Napriek samote, vydrz. Napriek placu, nevyzen smiech. Uz nikdy nelubit je velky hriech. Venujem iba pre teba, ze laska je vzdy cela bez seba. Teraz dalsi anjelik niekde si smuti tiez a caka si na teba. Lubit, prirodzena i pre certa potreba.

ona ne a ne, a já že ano, nejvhodnější dřevo z prkenice na kříž požehnáno ! . .

jsem jáhlem borovice touhou zchvácený omamnou vůni pryskyřice jak plachý vánek srnec v lese zrajících citů laně nezřeknu se však skýtám živý cíl od harfy ladné strunky zasažen světlicí umírám do korunky teď s hlínou vonící pavoučkům ranních stínů v rovu pod hromnicí nabízím rosné víno jen kámen u vody věneček z dívčích stesků vodní kruh neshodí a cize září v blesku i když jsem každou noc jen kapkou od gejzíru spěchám ti na pomoc vrýt do semene víru, a klidně můžu příště svou poezii chránit od tíhy vodní tříště paprsků tvé fontány pak do tebe se vmodlím u okna nad světnicí abychom se už shodli o kříži s prkenicí... jsem jáhlem v borovici touhou umírám omamnou vůni v pryskyřici

často kdybych neměl hlad, nezacítím reální svět ! . .

proto tě vy hledávám že absolutně neumím být jiný zachraň mně než pohltí mě obrazy a spleeny zůstane paleta a cáry papírů a tisíc Serafů a tisíc zafírů ti chtějí virtuální pohlazení které je víc než realitou přestože realitou není

...šéf mne vyrazil i se zdí, s ní prý nedá se jezdit ! . .

zázrak není nic jednoduché docela těžká práce nechat se přesvědčit že jsi anebo nejsi spíš - nebo nejspíš nasloucháš aneb posloucháš ale co nás varuje před neviditelnou hranicí snu, neskutečna, reality a plynutí času ? zeď od které se odráží naše myšlenky, tužby nápady ? není dobré, přicházet o svou zeď je to tenisový míček který se nevrací a nevíš proč paranormální situace pečuješ o svou zeď a vemeš si ji do práce aniž bys připouštěla její pravý význam vidíš milá potřebujou se dva, v dualismu vesmíru přírody i dělení

...všechno co život zamotá, časem objasní samota ! . .

no jo něco málo se mi zdálo že jsi avizovala nepřítomnost ale nevěnoval jsem pozornost a osiřel jsem vyznáte se v ženě proč před slavnostmi nic nesežene ? stromeček-dárečky kapra a slanečky medvěditlapky-linecké ozdoby-perníčky... a to je ten tvůj spray buď šťastná a podívej ta bunda je krásná umyj si zoubky a podej mi vody už nemůžu KONEC, PADÁM ! z tvých dlaní délku svátečních radostí hádám

to je ona, báseň Pátá, co mne Pepa dělal brata, prý jsem jako čmelák v blizně, upevnil mne v agýisme... . .

peripetie Čajkovského Páté Wieňavského huslové melodie svaté zatřesou námi receptory dojetí obnaží jiná pojetí… není zde cemballo ani zvuk jako hora jen účes tvůj vlasy kaštanové krásy metafora tak neptej se mě o co mi jde protože nevím nevím když hledám vnímám snívající tvé tiché srdce které je tá bolest tepající ...tep...tep...tep cogito, ergo sum ja k vam pišu čevo že bolee ....

...jistě, taky mám dítě v srdci, ale opravdu nevím, co ještě jiného ! . .

to dítě v srdci mém chvěje se a čeká zda vesmír jsoucno jest a víra zda je bůh však stopu nezanechal vichr krevních sil tvůj zlatožlutý vlásek u plachet v přístavu lásce se zaslíbíl vábil ať zůstanu ať jako mládenec anebo muž či chlap budu tě zbožňovat, budu tě milovat já satyr v kozím rohu tvé tělo položím na oltář boží - bohu k oratoriu milování na skvělém organu pak budu po ránu vracet se na oblohu toužebně vysílat slovíčka o spasení ať prenatální svět, všechno změní však znova za rohem líbám tě líbám svou tužbou vyrážím z každého pohnutí co k zamilo vanému pohybu donutí k sobě tě přivinout neustat v políbení které zpět život náš v snění změní

Přicházíš krokem lehkým, když se večer setmí. Přinášíš něhu, o které sním, objetí horké, v doteku letním. Ve vůni louky kopretin, zpěvu modrých rajek. Ďáblův trylek přitahuje klín a slova z nejjemnějších krajek. Vodopád slov srdce odmění vichřicí lásky a štěstí. Až slova odezní, stýskání bude místo rány pěstí...Ještě mluvím tvým přízvukem, ruce jsou něhy pečetí. Nebeské objetí nepřináší den, zůstane jen stopou v paměti

Skriatok minulosti, maval ruckamy bez cnosti. Tak stastny, tak nespoznany. Az v dospelosti citime ze sme samy. Male ocka na velke sa premenili. Nevnimali lasku, ked si ju necenili. Ty moj medvedik rad ta mam. Preco mesiacik uz viem a nariekam. Spomienky ma trapia, myslim na slniecko. Bojim sa kvoli slzam, poodchlipit viecko. Kvapkaju krystaliky po tvari. Lubim ta, vari sa mi mari. Zvedol kvietok a ja som odstrceny. Bol som v krajine fantazie, vidim iba steny. Obrazky ktore mi pomalicky ukradli. Myslienky, city za postel zapadli. A ja ta skriatok spomienok lubenkam. Ty mna, ja teba, sameho nenecham.

tady milé čitatelky a čitatelé nájdete seznam toho, co je láska. Když něco chybí, sdělte v komentáři, rád doplním ! . .

odlišujme se citovou zkušeností je to tak dobře jsem pomalolezec v raciu mých básní začínám překračuji meze... ale má zvědavost ten dávný předhistorický posel neslavný nespoutaný osel si namýšlí ... je dnešní noc tou výzvou oddat i život svůj a spojit pestík s bliznou odvahu k lásce opětovat anebo ji schovat s další jizvou; láska je mnohem vyšší hodnota než milování vše co děláme jiné - lásce brání je soulad duší a slepota a trýzeň je v polední poušti spalující žízeň je vzájemný průnik vesmíru a sebe znamená

- nemiluji nic než tebe je úhel nejvyššího vzepětí je - do nirvány vletěti je mládí, zdroj drakonické síly je hodinamí, které nikdy neodbily je hranicí planetární existence po ní rozdáš jenom zvadlé věnce nic není důležitější než láska vděčná už schopnost milovat duši je výjimečná nic z hlediska filosofie význačná kategorie vše kromě lásky je nám pla, pla, pla na plátně barva rozteklá kdo miluje ji žije jako v snění zde slova žadoní o zhudebnění je svět už zvukový anebo snad není ?

jak můžete ženě vysvětlit, co je láska, když ona vnímá kůží, prostě kafe Bona v růži... . .

ty jsi tak zajimavě racionální, až mě to zaskočilo do dvou přístavů zamíří loď dvě lidské bytosti s odlišným já ve dvojím vydání Ovidia v tu noc ale proč když střídání předčítaných kapitol ženy s p o h l a z e n í m klinkavých klavírních etud, ne - n e b u ď tak rychlý n e b u ď nácvikem filosofie par excelence b o h a t ý m n a s e n t e n c e s předehrou podle sexuální svobody v tom jsme si shodní milováním na lodi v sepětí nesvobodni... pak ovocem přirozeně se nasnídáme, anebo se to jenom ve snu stane ?

klidně to mohla být i můra, ale to se nehodí, dívčí kůže není kůra, ani na lodi, a výlet není túra, nejsme nimrodi ! . .

ve vlasech svého motýla až k obloze jsem nosila můj milý hbitě jej chytil láskou se na slunci třpytil letíme vzhůru na křídlech já křiknu v slasti mučidel vzrušeně z mostů vzepětí nad řekou racků proletím na věčnost padnu v objetí kde žádný motýl neletí duši mi málem ubrousí když procitne a zaprosí o lež, o slovo, třeba jenom o hlásku vzpomeň si na mne bělásku

bilingva o dievčenskej nežnosti a kráse, jako v babím létě, zachytí se tě, jako paprsek se lomí do sluneční vody... . .

bílá Shaylen luční žínko roztančená kopretinko kolikrát na louce ses byla hrát a ve větru štěstím smát houští s vůní lesních tůni v bílém světru zaříkat dievčenská krása zvoní na medovom motúze prejedá sa jahodami a keď príde sklamanie nežne sa rozplače

co si o nás ptáci myslí, o lidech, tak jako já do výšek vyšli, i můj dech, a dolů vidí jak ten život krátký, vrací se zpátky ! . .

tak mě napadlo zdali i vlk má žihadlo k ovečkám věřícím baranům modlícím ve strmých úbočích Tater po čestném souboji v klání kamzík sklání se k lani tak mě napadlo co všechno už mě ovládlo CHING HAI a karma nirvána vesmírní Prozřetelnost můj uzavřený svět a já host pak mě pozvedli mohutných křídel ptáci že světu rozeženou defragmentaci říkám jim reparát není narodíš se jen jednou (de facto) umřít můžeš jen jednou (de jure) tak vám nezbývá než zatnout drápkem a dále žít na voru vratkém...

nejenom zlatokopi blázni jsou, hladoví kutají v zemi kov, i já blázen slůvka hledám o hladu, i když vím, že jenom ty jsi můj ostrov pokladů ! . .

i když z levnějšího chodu nahlédnu občas k tobě pro pohodu hledaje nová slůvka hodná obdivu snad nevzdal jsi ten průzkum co verš unese snad nebloudíš s kulovnicí po lese vidím tvá slůvka v přístavu třpytí se žijí v poesii zatavené do krystalů dělíš je lodím co objíždějí svět a nikdy nevrátí se zpět

líbí se mi veršovánky, za ušima žluté slámky, líbí se mi dámská chasa, já je vidím ! je to krása ! jenom země když se třese, moje srdce nepohne se... . .

to jsi ty a to jsem já _ povezeme tymián potkáme tam ševce _ co rád dívkám šepce potkáme i myslivce _ co je líbá na líce a střelíme divočáka _ který naše srnky láká pak rozzlobíme ropuchu _ co sedí na lopouchu též tam bude konvalinka _ která ráda v louce klinká a chudinka růžička _ nakřápnutá nožička u dobráka rudo brouka _ jí bolístka rád ofoukám pak dáme na stůl navnadu _ pro nejlepší náladu chleba a sůl pro hosty _ pro početní známosti nebude to panská jízda _ to kámošky lítaj z hnízda aby ještě za světla / učesaly pometla pak ohýbá se v poli mlází _ u stohu se metly schází jedna kouří, druhá hulí _ jizba plná sazí, smůly nálada však báječná _ slouží chasa nevděčná už neslyším slovo vlastní _ každá křičí, každá básní tak nebudu je jmenovat _ ze všech čiší lásky hlad tím ta dámská jízda pane / hladomornou se jim stane kompóty a pudinky _ nezasytí chudinky každá svého hledat bude _ ten je tam a jiný bude až když jedna odlétá _ trefí přímo soneta všechny k němu lásku tají _ na kousky jej roztrhají chci se najíst _ chci se najíst už je sonet hladov v ráji _ možná mu tam něco dají....

není dost dobrých skutků, když oči planou v smutku, jako bych tušil co to znamená, zachvěly se ti ramena když cítila jsi polibek a do mne z očí vešel vděk... . .

jen jedno rámě zdobí bozk z tvé slzy na ně ukáp vosk když duše trápí se a naříká nic nezachrání taktika všichni svůj osud nesou dál ten stejný který se jim smál protože trpké prohry tíží je snad kdo neužije - nežije ? život je krásný kolovrátek i bez teorií zadních vrátek

život jepice je sice krátký, ale poučný, vzpomeň na sebe, nebudeš taky věčně líbat kamarátky ! . .

zvlněná v třešňovém kvítí plave řeka v kobercích mirabill ploutvice rolují hluboké jak slza co pod okem mi stéká než zaschne na srdci jež stůně potají v jepičím životě, který jsem neopustil vyházím do řeky svou měděnkovou veteš pak budu pohlížet se sevřenými ústy jak vášeň zelená zas na rukou mi kvete tvé věci ukládám vysoko za komínek ač s duší rozbitou teď vidím z tebe více rozkvetl polibek pro srdce do vzpomínek třešňový proud kvítí natekl do střevíce tam dolů z mých snů už žádný nemá den o jiných hvězdách sníš a vrátíš se jen stěží s nadějí hřejivou procitám nad ránem mé touhy volání snad křídla vážky změří...

ó velkodušnosti, jak jsi marná, dopřál sis radost odepření a spálila ji jiná láska jarná ! . .

krásné upřímné doznání nevinná dívko dej mi chvilku schoulena v blizně růžové magnólie v arborétu žiješ omamná vůně v krásu vložená žena taky já jako muž obdivuji krásu trnu touhou a pokušením utrhnout si tě magnólie v rozrušení však znám ji tu směšnou vlasnost vlastnění hladovost zmocnění nic nezmění ani nepřináší znám ji sám... tak jsem si zakázal mít takovou krásu hezčí je přivonět blouznění pochopit a nechat v báji žít zářivou radostí vyvíjet se k dokonalosti beztak je život a svět k dozrávání bez lítosti ó magnólie ztichni má závisti co v srdci mi tlučeš k větru on utrhně tě někde v nočním spaní a sám naučí tě milování...

výron je ironie, pochází z kakofonie, kde voda hlavu omyje a přidá špetku rozumu, bohužel zase do rumu ! . .

co jiného bych mohl být když potěší mne magořit... výlevem svého JÁ budeš se hodně divit hlásím se za magora a budu se tím živit normální člověk ? fascinuje takového metafora ? jak acylpyrin od doktora ale protkávat slovíčka šuchořit peříčka jak drobná pěnička polibek na líčka a hledat smysl všeho co píšu psát ptačí filosofii letů rozmotávat polibky světů nad čepkami vln oceánů anebo na moři snad nejvíc zešílíme k ránu takoví krásní magoři no tedy co jiného bych mohl být když těší mne tak magořit...

tohle končí u dívčí inteligence, která tvrdí, že čtyři apoštoli byli tři, Petr a Pavel ! . .

vždyť já se nechci odhalit svou identitu můžu skrýt a navždy zůstat sonetem proč tebe hledat ve světě tajně po celé planetě když svoje stopy v básních ponecháš v nich více pravdy znáš než atlas dálnic tras polévám tvoje proutky z múz tvá slova, slůvka z teplých rtů i barvu očí, štíhlost, vzhled tvých jasněmodrých veršů pléd dám ruce na tvá ramena to bude obdiv znamenat v korunách jarních kde se vyjímáš vždyť na světě jsi jediná tak všechny stopy ze tvých cest s přesností orla uvidím protože jenom k tobě mohou vést ne to nemůžu se splést když v objetí tě zachytím

to je fakt, každá basa má okna, je v něm pár želez, ale šikovný chytí i ptáka ! . .

helou slečno z nebe mráček již jsem hladov snů panáček úsměv tvůj je sladký vdolek vzbouří smíchem prázdný stolek tož přidej radši ovsa z klásků nezapomeň včas na lásku písničku si navrch dáme proderem se k marné slávě tak divoké jsou sny a city jak vás noční hudba schytí jak mudruje basa v okně třikrát mušce spaní polkne než krásná slečna v pasteli spálí slunce v pondělí za slovíčko do babince pohladím ji po hlavince vždyť slůvka z její gramatiky osvěží jak skotské střiky jo, proto malíř dýchá vůně a workholizmem stůně že z té práce běží věru radši zpět do ateliéru...

to je stejné, přelévá se slova do obrazu a naopak, a spoznávám tě podle toho jak přistoupíš k tomu dílu... . .

ne nebyla jsi vyzývavá na tohle kvítí nemám práva naše tkáň svítí virtuálním viděním kde lásku na život ani život na lásku nezměním ... já nebo ty co hrajeme to za noty strojíme jemný květ modrastý virtuální svět pohlédni do sebe ať cítíš kdo jsem - já co v běhu tě nenachází omylem do lokálu vrazí zírají na mne cizí lidi když bílou úzkost tváře vidí naslouchej malíře a básnika co maluje a poví - se tě dotýká každý tah, každé slovo vyznáním je odhalí, obnaží, jen neodkryje inspirací se moje duše v tobě ztrácí věříc, že se vrátíš nevzdáš to z obav, že jsem prostý .. anebo z pouhé zvědavosti

není pravda, že bych hladoval tělesně, ale v duši hladuji často, až děsně ! . .

až budeš se mě ptát proč nejsem v plotě zlatý kůl proč hrdý jsem hoc o hladu budeš se smát že věřím tvému pohledu a necháš prostřít stůl nejsem J.P. Sartre ty Simone Bevoire realista a můj snář inotaj in charter jenom chvíle která mnoho znamená jsem sobě proměna k samotě předeslán a miluji své umění v údobí modré ozvěny tak napiš třeba v bee telli virtuálnímu přiteli dá ti důvěru, upřímnost mládí, divokost i moudrost naučenou, nezkušenou dá ti sebe ale bude se tě ptát

jsem si jist, že příště bude modlitba lepší, jenom trochu víc praxe ! . .

připíjím vínem lásky chléb krájím na dvě části připíjím vínem vzdoru vše budeme pít spolu ať nás nerozdělí co nás spojí vždyť jsme věděli že jsme dvojí z pomněnek kytičku z vůně svět nechám ti věnečkem provonět hledíš mi do očí než se ti rozední tvým světem zatočí kytice svatební až zazní linka v tichu zlíbám tě bez ostychu a nedopřeji chvilku pro malou násobilku letíme do máje pro lásku bez hříchu kosi nás spoznají na loži po smíchu...

Ty srdce v srdci mém - ty srdce srdcí všech. Bezbřehý živote, co ve mně máš svůj břeh. Z bezčasí do času tvá vlna přitéká a v čase napájí živou tkáň člověka. Ty zpřítomňuješ čas a neseš moje JSEM, můj den i moji noc, mé bdění i můj sen. Provázíš pevninou mé touhy i můj čin, s tebou se vznášívám i padám do hlubin. Z pramene živých vod roste má jistota. Rozkvétá myšlenka - vědomí života...

tak tohle je povedený kousek, čekáte polibek a dostane jej jiný, takový sprostý gag, takový sporostý gag, jako krimi ! .

já k maškarním plesu svou identitu nesu a nebojím se odhalení ať mě tvůj něžný posel změní obejmu si tě do tance rád snesu bití, kopance a očekávám schvění když mě tvůj něžný posel změní když poděkuji za něhu bude to konec příběhu však žádný motýl není polibek ten něžný posel tvůj... ústa změnil

..vývoj je evoluce, jde po spirálách v genetice i v gnoseologii (to slovo přežiju), u mne doma, v Africe, i v Etiopii !? . .

v spirálách přežití a v lesích síly my sami jsme si bohy vytvořili teď najednou jich není dost přidáme vesmírní prozřetelnost vážkami měříš váhu slov a rozervaným oknem z papíru slídíš po galaxiích mazlíš se s tou bez které žádný tvůj den nemá rty cesta k nim vede do hlubin noci kde mladinká vdávala se jakoby pohádku četla svědčí ji na Parnase řasená sukýnka světlá

rovnováha negativity ? pár facek za pár facek ? výtku za výtku ? a co 11. boží přikázání !? : vývrtku za vývrtku a vypít spolu ! . .

v rovnováze negativity za špatné dobro nečekej udělej a vykole ti oko kaleidoskop lidských vlastností když chceš znát neznámé svět chutná slaně a někdo jiný střílí tvoji laň pro zachování rovnováhy jednotek pohlazení v prozrazení můžeš mě míti jak to chceš květenství dané posláním hmatem a vůní zblíženi, sezváni na mojí planetě stavíme náš dům já tobě ty mně láskou manželskou i mileneckou chceš příjmout, musíš dát nesmírně křehká rovnováha a každý máme jiné váhy jistě jediné v lásce je obětování to nesmírné a obepínající spojení s vesmírem bez něj úzkost drtí srdce a samota strhává do propasti vyplněné nicotou o lásce můžeš mluvit když zacítíš že se o tebe otírá - možná budu mít to obrovské štěstí pozastavit se a otevřít dvěře našim bytostem projít sebou napříč bohatstvím citů které přinášíš

tak to byla moje první uveřejněná básnička, ovšem v slovenštině - viď www.bloguje.cz/blogy/sonet, sbírka Koncert cvrčka v ostí (ostí je pichlavá polní směska trávy na okraji lesa)... . .

šeptají topoly že jsem sám že na ně od polí pohlédám a u mne že je prázdné místo poslyšte topoly nejsem sám já v srdci nejhezčí dívku mám a u mne pro ni je to místo... je čas vzít lásku do dlaní a polibkem ji prozářit..

pražská děvčata, hrdě na distanc i prostě na dotyky, jak já je miluji, jak Šiktanc jejich vzdychy, čisté a tolik pýchy ! . .

mé růže trnité barevné vonící v poustevní charitě v sestavě kvartální čtyřikrát denně pro bohaté měsíčně pro jiné fiskálni nebo i normální jenom pro chudé jednou do roka krásy nezbude dám sladké to zboží medové do sadu za branku k posezení v altánku u stolku kýčů a růží ledových u barev pastelních oltářků na prodej za babku tam není žádný smog s klinkáním elinek jen přitulený čumák psí a z kvítí pelyněk happening na chodnících s kritiky zahradníky co za nos nás vodí že dobrá poezie kde's u nich se rodí prý vzniká v porodnicích a nová v salónech salónová v osadách horská a v Praze pražská poezie i láska tak díky inspiraci v sobotu jarní po konzultaci nemám řádnou práci poutače žlutě barvím aby se smál i Darwin

pro mne je pražská panna orleánská a patří k Václavu na kůň ! jmenovala se šárka a bránila se jako český lev ! . .

četl jsem ji už tolikrát až opouští mě soudnost měl jsem ji rád sraženou k chladné zemi běž noc a strach jak vídíš těžko snáším hořkost... jen koncům her a tragickým to říci prý se sluší jak jsme to tehdy cítili navždy když lámali nám duši zapsaný rým té dívčí tragedie ať zůstane ať nikdy neožije ta bolest marných pocitů v záplavách apatie můstkem se občas toulávám myšlenka vzdoru tak je neznámá až smutně z toho mi je ty však jí nasloucháš a víš tá teskná melodie mrtva není žije snad se odhodláš a odpovíš mi z květné antúrie některou z dalších písní o dívce zvané Dixi;

ty rty unáším denně, voní i když mi spílají a kroutí se svéhlavě a špulí se k vysmívání s ohýnky v očích ! . .

uvízla mlha v borovici roj kapek hledá podkroví potkám tě na koruně spící jak plachý vítr ledový jednou až budu anonymem až unesu tvé smutné rty z polibků napojím je vínem a do svých borů odletím ona : netěš se chlapečku že vlnka jen se zhoupne a ty si kvapně odletíš vyraší ve mne jarní poupě o kterém nemáš ponětí... já : mít krátkou sukýnku a promenádu v písku tak bych ti trošinku fňuk lásky do notýsku

tak to je běžný obrázek, projděte městem a otevřte oči, já to vidím okamžitě, když je zavřu ! .

z dob mladé Sibylly v klášterních stínů slávě jen tymián jsme cítili sonety krásné Elisabeth vstupuje mladý muž zahalil do oparu pýthie zasvěcené věštecké slávy kněžky v hlubokých sklepeních přicházející pěšky v páchnoucím zjevení smilných kněží co odhalí sutanu a odtáhnou je na nůž k rozhřešení kozlů a kozorohů v křížovém znamení sloužící bohům ať zazní výkřik laně sonety krásné Elizabeth

jako u podnikatelů, když se potkají se vytahujou a smějí i před bankrotem, ona taky, je sama, ale říká že jich může mít i tucet na jeden prst (bez prstýnku) ! . .

obraz je dílem okamžiku zazáří jiskra jeho vzniku uvězní v sobě básníka jenž zdoupní barvy spolyká Procaccio nešťastná zralá a nevědoucí smutná a ztrápená hledající o lásku žehrající která jediná jí schází... nedovolí vstoupit odpuštění a z vymodlených hrází nepříjme ani listonoše který není... duch poselství ji nepřesvědčí samota úzkost jenom zvětší předivo něžných citů korá už neumí lásku příjmout shora no ona neklesne víc dolů mrtvé jsou vzpomínky na pokoru prý touha není milodar proč marnou lásku hledat však příroda ta už jí žádnou šanci nedá

smutek a naděje jsou jako kurděje, nežli se nazdáte, prázná ústa máte, to čas je ten prevít, jenom o tom neví ! .

buď pozdravena královno svých snů dvě jména sbírka střepů z tichých zákoutí Pianoforte-Piano a Bea Poetor-Sonet a Poe nemohou říznout nikoho už nermoutí nepálí věčné ohně Prométhea... opojně září paprsky slunce příštích dnů zdravím tě inspirace pacholků když nemáš pro mne práci na dvorku skládanku složím malou báchorku o maličké a jejím krátkém slůvku fňuk zpovídat se jí budu jako kluk.

k této básničce vám dám radu, nechoďte na pohřeb, srdce vám provede řádnou zradu ! . .

když jednou mé jméno jsi ze rtů smyla hlávku svou milenou k samotě přitulila hřejivé doteky polibků něhy pábení jsi mi odcizila a v prostotě odevzdala se pánbíčku v horoucím spočinutí s marnotratnou chutí zachvěním mihalnic kopí víček ztrácela čas veršů nejplodnější pavích triček gejší u arény kde krásné ženy v pohnutí až k doznáním nás donutí

ten kameník vysekal živý kámen, a já se málem zamiloval a dotkl jejích ramen... . .

jen dopíšu tu myšlenku mé sošce sloku dočtu obejmu chladnou dívenku a vykouším ji z počtů tři pusy a dvě ve stojce učím ji volně sečíst o milování na trojce mluví jen chladnou řečí až hebký posel ramene na kříži se mnou shoří chladnoucí čelo kamenné do mýho těla vboří než dotek pravdy pomine a odezní stud ve mně omámen láskou dovím se proč usmívá se země to moje oči zasněné popletly brány srdce pramínek krve z ramene zahojil úsměv slunce

to je už klasika, tolik ho předelávala, až se jí znelíbil, a je to její neštěstí, milión podědil... .

klademe si otázky a předznačíme odpovědi aby jsme pochopili jaká jsi jistoto v nejistotě nuže neváhej orleánko hleď si mužíčka kolem krku ovinout poutama spoutat upřímně otruby do pusy mu nacpat a zeptej se ho zdali se mu ještě líbíš jsme lidskou bytostí stromem v kouli nelze nám přerůst do nebe jen se schoulít do sebe náš vnitřní život s lítostí v plovoucích lahvích tiše uplývá reálný svět tam venku hvězdnou rychlostí ubíhá proč já své diference nestíhám a nikoho to nebolí že skákat musím po slokách jak sarančata po poli

niekto ohrnie nos - taký drobček, niekto upípne - čo s ňou, ale ja už ju vidím v skicáku a po chvíli odnášam ju domov! .

laňka štíhla laňka malá oproti mne ráno stála čia si ty a čí som ja víčka sa ti otvoria steká dáždik do pusy bozkávať sa nemusíš tretia modrá mám ju rád laniu nozdru keď má hlad dám jej sena malý hryz modrej soli pridám líz hnedá šija biely terč už si moja v mžiku preč.

není už mezi námi jako byla, její hlas a vroucnost a síla...

jak slzy v očích živé edith piaf opět se vydáš na svou pouť osamocena opuštěna časem od Normandy po Pere Lachaise těch sedm minut Carneggie Hall opojných jako vlny písní v moll skleněným třeskem potlesků vykouzlí noční světla dnům maličká černo bílá víla nádherné krásy sentiment vyzpívá z lásky kontinent a slzy očí mrtvé edith piaf již ve waldorfu země políbila bóje osudu - zpěvem ji obdařila

Aby bylo možné udělat čárku, musíš nakreslit tlustou čáru. Z té pak výběrem vykroužíš špičkou jazyka obyčejnou čárečku, titěrné nůžky splétají tvoje prsty, ale ty vytrváš a sláva, čárka je tady - sbírečka pár dílek, kulhající za kriteriemi a předpisy metriky, rytmiky a gramatiky, ale napsaná pro konkrétní dívčí bytosti se srdíčkem velkým jako klišé, nožkami posazenými pod sukýnkou a hlávkami, které se pořád pohazují stranou, aby jim vlasy netonuly v puse, anebo v očích. Ony jsou mojí rytmikou i metrikou a snad i gramatikou, tatarkovskou pozicí v poensionu zvaném Rimbaud

už to není hřích ! už není zahalené tajemstvím, hrozbou, neznalostí... známe již ze základky .... řízené rodičovství, sex a promiskuitní partnerství. neberte drogy ! nedělejte moc dětí - neuživíte je ! nedělejte ! kdy a kde ? halló pojď, uděláme si dítě, jedno pro celý život, tady kousek je místečko, hotýlek, motel...disco club, - odvrhněme nudu ! .. halló, halló, kupte si štěstí, lásku, spokojenost na celý život...

Miluji tě ještě mnohem více !! jsi úžasná, ty jsi úžasná ! - chybí mi slova, jsem přeplněn něhou k tobě a tvému dítěti.. budeme si pomáhat, budeme se poučovat, abys byla zdravá a silná a stále tak krásná, jakou jsi teď - budeš jíst ovoce a výživné věci, aby's mu dala dostatek živin, aby tvoje páteř neutrpěla nedostatkem vápníku, aby's byla veselé duše a naslouchala krásnou hudbu - tak jsi mne potěšila !, protože jsi nádherná žena, která umí přinést život do našeho světa a život je světlo, tedy ty jsi to světlo ! můžu bdít, aby se nestalo něco o čem nevím, můžu chtít a milovat tě s věrností, oddaností a úctou co ti náleží, můžu pečovat o tebe tak moc, jak jen mi dovolíš, a můžu ti nabídnout sebe : ber všechno co je ve mně, jako ze svého, jsem tvůj

nějakou nepochopitelnou logikou se v IT (informační společnosti) šíří nemoc úpadku rozumu. Kupodivu to je přemírou informací. Není náhodou, že právě v době přemíry informací nastává krize vzdělávání. Jeho podstatou je totiž recyklace znalostí; dnes je však pro nás snažší generovat nová fakta než uchovat si a použít znalosti, které už máme.
Jestliže se ocitneme před problémem neznalosti, začneme okamžitě vytvářet nové a nové informace, aniž bychom si přitom uvědomovali, že ani hodnotné informace nemohou nahradit skutečné poznání, natož moudrost.

Dokonce lze říci, že když generujeme data jako taková v mnohem větších kvantech než kdy předtím - začínáme narušovat proces v němž se informace posléze mění v poznání. Pokud tomuto procesu umožníme, aby probíhal svou normální cestou, podobá se spíše fermentaci - z informace se nejdřív destilací stává poznání a to se pak ( někdy ) mění fermentací - na moudrost.

Dnes se však shromažďuje o tolik informací víc než dříve, že je pomalý proces jejich konverze na znalosti doslova zavalen lavinou nových údajů. Kdo se o nějaké události nebo myšlence dočte v novinách, získá o ní mnohdy úplně jinou představu než ten, kdo se o ní dozví z televizních zpráv, anebo na internetu. Zdá se, jako by každé medium mělo sklon vytvářet určitý způsob uvažování, který se neshoduje s tím druhým. Může se stát, že celé naší zemi se proto nebude dařit definovat své cíle, natož k nim cíleně směřovat, tak, jak je to v současnosti ve vyspělejších státech.

Co na závěr ? Žádný sedlák tak hloupý nebyl, věděl co je dobré pro něj, pro ženu, děti a dobytek, který jej živil. Ale dnes máme potravinový řetězec. Chudý ani bohatý neví, kde na něj číhají karcinogeny - v jídle ? ve vodě ? ve vzduchu ? Zdravým životem k záhubě ? Nejvzácnějším artiklem lidského života se stává produktivní čas. Milujme se a važme si slušné slovo. Budu o něm psát příště. Váš poetor, Ludwig Jordan.

nemaří čas hesly ani pochopením pro vtipálky slunce lijou do kokil jiskřivé erupce jim kreslí obraz války zářivá křídla orlů svítí nad hlavami ohňů pro mistry černých sklíček šamanům místních krojů co šamotí v šamotu a ulévají dílem kovu do hrdel bez pokliček svatyním v praskotu propoceným slovům pak v tiché mši nad skupenstvím rudné hlíny namlouvají vládu žhavým hadům v záplavách jarních tání v zimě chladu a nostalgie že svět žije a my všichni jsme mistři plátnové ironie

to je tou chůzí miláčku, pohupováním boků, překrásné dlouhé nohy, tou grácií, ušlechtilostí a zaujatostí pódií, na nic jiného nemyslím, jsa pohlcen tím obsahem obrazu...lehnu si na trávník a poslouchám ozvěnu tvého pláče, ty vlny jsou slané, v krystalech soli lámou se trny slunce, ach ne, neříkej nic, tvá slova bortí můj svět krásy, co to říkáš ? kam půjdeme hošánku ? kolik máš peněz ? já ? jsem milionář ! tvojí krásou jsem bohat, tvými slovy jsem chuďas, proč musí být stvořitel tak nerozvážný a přidá krásu, když ubere čistotu..?

dnes jsem se zamýšlel nad tím, zda si mohou dva rozumět a nic jsem nevymyslel .. domníval jsem se totiž, že moje samota a touha po tvém slovu mne rozjitří k hlubšímu pochopení, ale nic .. je to příliš složité, než abych pochopil a tak nechávám vše na intuici, ale přece .. co když to je naopak, naše zalíbení je tou mlhou, co nám zakrývá skutečné povahy a charaktery falesným závojem krásy a pak přijdou ty těžké časy a ukáže se, kdo je největší padouch a valí dopředu za svou hvězdou tak, že nebere ani raněné