JORDAN

5.12.2010
ZTRÁTA SERVERU
Lidé kvůli dluhům častěji přicházejí o bydlení
Vzali si půjčku, přestali splácet a jejich dluh se spolu se smluvními pokutami a dalšími náklady vyšplhal na téměř 260 tisíc. Teď je čeká nedobrovolná dražba jejich rodinného domu. Znalci odhadli cenu nemovitosti na 1,1 miliónu korun, dražebník stanovil vyvolávací cenu na polovinu hodnoty domu. /Novinky.cz dne 4. prosince 2010/.

Tento  příspěvek je o tom, že i slova mohou ztratit svůj domov – domovský server.

I am sorry to give out, that web pages by www.agjordan.cz - they are disable
for lack of funds author – words lose their home. Pleas, watch web :
www.bloguje.cz/blogy/agjordan – Thank You very much. Ludwig Jordan.

JORDAN | PERMON | PIAAPOE |  POETOR | TATRAN  | SONET | VESNA | WATANA

NAŠLA SA HYENA

ktorá server www.agjordan.cz ulúpila
stačí kliknúť a viete kto to je
dokonca si dala Copywright 2011

jediná myšlenka denně na tebe mi stačí k udržení ohýnku, jenž plápolá ve mně jako severka na obloze, jako naděje na sebemenší, bezděčný dotek, slovo .. odkaz .. náznak, že nic není marné nad marnost, že se snad přiblížím vyrovnání s sebou .. proto věřím v tebe, ve tvé odpuštění .. jako i já odpouštím jiným ..
--
trojverší jsou poskládané myšlenky z dnešního potulování po nedělním nábřeží, všichni jme utonuli v slunečním přílivu a bylo to fajn smutnění za tebou .. _:-)
--
překvapilo mne, že miminko (mrně, čapouně, žabáček) plave v plodové vodě dolů hlavičkou ! ale vždyť je jako ve stavu beztíže, to je vesmírní poloha ! všichni jsme byli kosmonauti v máminém bříšku ! to se divím, to se divím, jak je to krásné uzrávat jako jablíčko na stopce .. plod naší lásky nehynoucí alespoň nejbližších sto let ! a plody jsou různé, můžeme být oplodněni také přenosem myšlenek, o takovém plodu je tahle básnička (anebo ne ?), a polibek na rty v lůně ? jenom pohlédněte, jak jsou si lidé podobni s rybami při líbání, to máme tím, že někdy dávno prý vylezli jsme z vody .. _:-)
--
proč nejsou záznamy o marných láskách .. je jich nejvíce a provázejí nás jako nesplněné sny, jako nenaplněná přání, zaplňují nás hryzavou bolestí a ponižují naši pýchu, ctižádost a sebaúctu, retardují naše myšlení ! .. ach ty lásky ke zpěvačkám new music, kde jsou ? vykročí z přílivu stříbrných světel reflektorů, vběhnou do šatny, odlíčí se – a naše lásky i s iluzemi odcházejí nenávratně pryč .. třeba jdou nakoupit zelí k večeři ! Je tohle spravedlivé, abych já trpěl uvnitř svého veličenstva na takové přeludy ? a to trvá až do večera, než se objeví na obrazovce opět, ale co už, když naděje umírá poslední .._:-)

jak ten jasmín chtivě voní

naslouchej dobře

jak ten jasmín chtivě voní

na louce, co kráčím po ní

dobře naslouchej

jak z té vůně hlava bolí

ve vesnici jak zní zvony

můj bože, jak já můžu vědět co to je čekat dítě, nosit a živit dvě těla, dva životy a vlastně mnoho životů, protože cožpak víme, co to je život ? jakoby to byl čas od narození do skonu, ale je to stále život ? čas spánku, jídla, létání a jízdy po zemi, je to život ? není náhodou z jistého hlediska životem jenom ta část mládí a dospívání ? není to všechno ostatní něco nadbytečné ? ta honba za prací a kariérou, za překonáváním již překonaného, za nedosa-žitelnými cíli ve tvaru a obsahu ?
hleďme si žít a když jepicím pomine ta chvíle života, čeká je příští rok další chvíle ještě nádhernější..._:-)

miluji tě miluji tě
chápat až později, spoléhat se že přebolí, že sevření hrudníku povolí a vrátite se z otřesu do původního stavu, schopen přemýšlet PROČ .. větší bolest překrývá bolest menší a velký cit oslabuje pozornost a ostražitost .. právě tehdy dochází k tragickým neštěstím .. ale PROČ právě já a ona, proč odchází to nejněžnější, nejslabší a nejméně zkušené ? .. jak ochránit to přehnané sebevědomí ?, mít důvěru ptáka ve svá křídla a vrhnout se střemhlav z věže radosti a nadšení ?
--

sestoupila jsi schodištěm do prostoru mezi dvě podia a dva DJ do rytmického chvění vzdušnin technopárty a zářila svým pasem a bandáží na levé paži...ale ty's pokračovala až k živé kapele ve třetím rohu auditoria a všechno ztrnulo tvým zjevem a hlasem...do mne vstoupil bůh klidu a zvláčněl moje myšlení, které se povzneslo nad dění .. fascinován světelným vodopádem zakouřeným vonnými dýmy ... přenesen do třetí dimenze fantasie, meditace, nirvány s pocitem eufórie a přetékání energie...

objevil jsem v sobě schopnost kolébat se na přechodu reality a snění ... docela dobře jsem pocítil tu možnost vrátit se do mechanického světa i po fyzické smrti...ano, je to jisté...jenom střídám osoby a představení .. přitahován k tobě sounáležitostí...tolik jsme o tom mluvili ... to ty jsi jako kněžna vůle uskutečnila své představy .. síla tónů tvého hlasu, zjevu a vehemence...to jsou chvíle, kdy se ti cítím poddán a přijímám tvoji nadvládu pro zasycení objektivity...jako když praskne slupka vejce a vynoří se nový život ve mně..to ty !
--
jsi to ty, která ve mně neustále probouzíš to dobro, tu touhu k objímání, jako bych u tebe hledal spásu před někým, před sebou, před zakódovaným zlem, sílou, tvrdostí, násilím, nadřazeností, před ďáblem ve mně, kterého bych mohl bez tebe nezvládat a proto tě potřebuji, potřebuji tě vidět a cítit, s tebou se stávám tím, čím chci být, stávám se lepším člověkem a bylo by nádherné, kdybys to pochopila a pomohla mi, protože jsem jako noc a den, světlem s tebou a tmou bez tebe..
--

přemýšlím co jsem to udělal.. sundal jsem ti boty a ty ses divně usmívala, pak jsem ti sundal punčošky – ty malé krátké, co je nosíš jenom do sandálků a ohřívám ti prsty nohou – máš je příšerně ledové. Najednou končí slova, své ohřáté prsty opíráš do mé hrudi a já cítím, že jsme spojeni. Jak zastavit tuto výjimečnou chvíli, když já šílím – kde jsi, když virtuálně nejsi !?

na maďarské Hortobágy pusztě nenastydneš. čikóši tam na koních pasou prasata, před příchodem noci se vracejí do ohrad i vypasené husy. neklid ti zasedne do hlavy, nemusíš o ničem rozhodovat, o všem je ten večer již rozhodnuté. Neuvěřitelný pocit, horkým ovzduším se nesou výkřiky pastýřů, gagotání husích rodin a kvičení prasat. 

Ten pocit lze i teď, když uplynuly tři roky nazvat jediným slovem – cituprázdno. Jakoby středověk vstoupil pevnou nohou do přítomnosti. Horký den střídá chladná noc, tenký světřík ovíjí tvá ramena. Jsme tady oba, ale každý sám prožívá tu nezvyčajnou atmosféru, vrývající se do mé paměti jako symbol spleenu.

naše světy mohou být různé, za jejími víčky se rozprotírají světadíly a když na ni myslím, jsem jako tisíce jiných, co myslí na sto vagonů máku a v každém máku může ona být. LUCIA. Proč je tak nádherná ?

Protože je výjimečná. Dívá se na mne, když odvrátí zrak, myslí na mne, když mluví o jiném, přitískuje se ke mně, když mne odtláčí. Tak nádherně se klátí při chůzi, tak váhavě a rozpačitě se zastaví při mně a říká : tak co !? a já se ptám : to jako já ?, a ona : no asi ! a já zase : tak fajn.

A ona : no..měj se.. a já říkám : tak čau..a klátí se dál až za roh university a já praskám štěstím – ONA NA MNE PROMLUVILA ! Seberu kolo na záda, čert vem řetěz a pádím domů pěšky, třeba i sto kiláků ! To ještě nevíte ? svět je krásný, svět je báječný, svět je MŮJ ! mějte se fajn, jako já !

potkáváš i jiné blesky, než ty nebeské. problesknou bytostí a zapálí, ozáří, prozáří, vzplanou. po takovém blesku toužím – vychází z tvého očního pozadí a míří do mé lebky. snad i já, snad oba, míříme do sebe, abychom naplnili osud, který je nám dán. nemůže být tajemstvím, že tě mám rád. tajemstvím je, čeho jsme schopni v zájmu naší náklonnosti. to je ten mamograf ? co má říct pravdu ? mrtev, živ ? můj blesk vznítí vůli k žití, která jej nakonec přemůže. a lék má Eveno, malíř básník z Hradiště. zažil jízdu králů stejně, jako zvědavci v Louvru. zapal mne dívko, ať vzplanu i já a shořím s tebou..

bouřlivé rovnováhy, ta lehkost prostoupena celým tělem, charisma v tobě a lehký výsměch intelektu, vem si mne pohledem a vejdi do mé lebky na věčnost. vzala sis mne celého, již nezbyl ani kousek těla z tamté doby, již není do ní návratů ať vodopádem padá do ní moře slz, není dost pláče ani reality, jenom tvrz..a já..i ty.

ode dneška již neplánuji. žádná předsevzetí, kompozice, celky a sbírky. nemůžu být multimediální, jakoby v hudbě bylo nejvíce univerzálnosti, anebo v našem vnímání. prostě ta hudba musí vplavat do formy, ale zatím o tom nevím nic. jasně ! mám přece své Múzy, snad ty něco napadne ! a tak jedné z nich kapku zalichotíme, snad se do mne vloudí nějaký schopný nápad, jak tu němotu překlenout.

kráčím-li lesem sám, slyším svůj hlas, jako jeden z mnoha, daných přírodou. V profilu uřízlého kmene vidím léta, jak plynou vrstevnice dřevní hmoty – můžu si číst z rány děj dychtivého růstu. Proč ty jsi neproniknutelná ! Odkrývám poznatelné pod nánosem bezvýznamných slov, která mi dělají společníka, aniž bys o tom věděla. Neprojevím žádné pohnutí citů, protože se bojím bolesti, kterou by ti mohly způsobit. Vím, že jsi hlubší bytost a mně nezbývá, než neustále se vracet k tobě a zkoumat, co znamenáš.

psaní z L.A.
prostý je hrnčíř, zedník, oráč a mají šance být šťastni jako tráva na louce. já jsem zdá se příliš složitý a ani nevím, k čemu to je dobré, když je tak jednoduché tě objímat
a nevím, zda města prostupují námi, anebo my procházíme městy. abychom se nalezli navzájem i sebe.

když tě potkám, jsem si zcela jist, že jsme čtyři : dvě různá těla a dvě bytosti v nich, ale možná v nás vězí ještě ty dívky ze Sakaty, z Brisbane, z Prahy i z Tryonu. a když sedíme oko v oku, jak divně zní : nalijme si čistého vína. sakra, kdo to tady řídí ! to by mne opravdu zajímalo.

jednou to příjde na každého..napsat co si myslí o životě..o lásce ke klišé, jako k zahradním trpajzlíkům..o dráždění těch zaslepených formou A zaslepenými formou B. To je důkaz, že můj život je ten můj a žádný jiný, můj osud, mé nesnáze v hledání obsahů a mé trápení podobnými nesmysly jenom proto, abych přišel na kloub věci, abych pochopil, ale ještě se tak nestalo a musím to namalovat... Jordan 

naše svoboda sestává z pokory v přijetí všech ohraničení, protože neznáme nic, co je bez hranic. Naše závislost je důvodem ke zdolávání zdí touhy.

doporučuji vám si uvědomit, jak pouhým soustředěním mysli lze překonat vzájemnou vzdálenost a není to jenom fantasie; reálně jsem v Tryonu, NC USA a vy přijímáte moje podání ruky v dobré vůli v této básni v tento čas a tisíce kilometrů navzájem vzdálení....duchovně jsme si všichni blízcí...všichni s dobrou vůlí ..

velký den průšvihů 

konči večer s rande - 

chybička se vám 

do konverzace vkradne - 

monstrance, menstruace 

v Nové Pace, sakra práce - 

všechny ty nadávky teď nařvu 

doma do matrace !

jsi yellow submarine 

vonná tvář do páry
dívenka z hodin
v privátní zvonici
a vyprávíš jen o ní
zvon pořád zvoní ..

říct nevyslovené, beze slov i se slovy..náznakem, pohlazením, pomocí, pochopením, objetím, pouhou dlaní, zrakem anebo zvukem, vstupuji do tebe všemi smysly, do tebe..a kdo jsi ty ? ta nehmotná ? spoznávam tě pouze přes sebe, odrazem mého chování vůči tvému vědomí..klíč k tobě..k souznění..

sjednotit duši a mysl lze jenom za horizontem vědomí, kde jsme jenom sami, jenom dva, já a ty - čisté vody a odloučenost od materiálního bytí, tam kde rád budu psem s tvým obojkem Vesno, jenom jedna planeta, jenom jeden světadíl, jenom jediná místa na světe, každý je skrýváme v sobě, v hrudích vetknuté otrovy, ostrovy  TRAMBAMBULÍ...
 
připomíná mi to životní situaci, když jsem byl před ukončením školy s přítelkyní na procházce a ona se ptá – kdy tě zase uvidím ? – já nevěděl, tak jsem vzal kámen vedle silnice a mrsknul jsem jím do tmy se slovy – někde tam, ...ani já nevím !

Tak něco takového ty Makina nikdy nedělej, tolikrát jsem to olitoval – snad bych i ten kámen našel – ale ta kámoška je v Melbourne a já nevím nic – nikdy jsem ji nenašel !

Kola života
pohledem na Jucu se poprvé ve mně probudil pocit rozdílu mezi klukem a holkou. Nebylo to fyzické, nýbrž duševní cítění, naplněné obdivem k jejím šatečkám, k jejímu úsměvu a rozpustilému smíchu. Koupil jsem jí cukrovou vatu na pouťové atrakci a požádal o svolení sednout si k ní. Voněla čokoládou a lípovým čajem. Byla tak krásná, že jsem tajil dech a odvracel zrak. To byla Juca a já měl 4 roky a všechno si ostře a přesně pamatuji. Kdoví kde je dnes. Juca.

a historie hledí netečně 

zda IQ chybí ve slečně
jedno vím jistě – bezpečně
nejtěžší vlny Váhu
jsou na Strečně ! _:-)

jsou to vždy popely 

které svět rozdělí
stříbro, zlato
samá vráska
a naproti život
láska ..

smrt
 
termovizní analýza
o chladnutí
jak probíhá
od končetin
do břicha
nakonec srdce
a květina v ruce 

pět kontinentů ? 

jedním z nich dívčí tělo,
než jsem je poznal,
do Ikarie mi uletělo
-
ať přijde to o čem vím,
toho se nebojím,
ptáček vylít a já se bojím toho,
o čem nevím, že může přijít !
-
Všechno dám !
nejlíp se rozdává,
když nic nemáte,
chudoba cti netratí
a ctnost z nouze se nevrátí
-
jenom jsme poprvé
zařvali do světa bolestí, 
historie nabývá,
a nám nezbývá,
než jí prolézti
-
Zloděj vítr
nikdy mě nepochopil,
naopak,
byl jsem nařčen !
nečekej motýle,
polibme se
-
předtím,
než začnete opravdu trpět,
musíte se do té bytosti
zamilovat

každý ji má a neví co s ní, v každém dřímá, až se vrátí, na zádech jako s krosny, životem s ní se klátí.. lásku a víru, ten sloup nad hladinou proudících vod života, ten základ na kterém stojíme všichni a když nám jej vemou, strženi proudem se stáváme bezejmenným zrnkem písku, strácime sebe sama a není většího neštěstí..

podívej sleepy, 

co všechno jsme to viděli,
tak si tě představuji, 

jsi víc než skutečnost !

podívej sleepy, co všechno jsme to viděli... . .<!--more-->

tady na planetě do svého nahlížíš stroje zda kolečka jsou ve správném protichodu a liješ vodu do vyprahlých rtů těch s mrtvou ploutví jsou němí za břehem polární záře s rozpadnutými nebesy tvůj zrak otáčky válců hraničí nahoru a vzhůru nevidíš do mikroprasklin lidstva vesmírem vzdaluje se do galaxií unášejíc planetě gravitaci jak bude se pást stádo koní když zřítí se vše co bylo vystavěné letadla k zemi budou připoutána ani nepohladíš bohům plášť abys mohl hlavu sklonit k slepení včerejší mše o nevěřícím Tomáši ve vnitřku svého chrámu tady na planetě

--

přidej pod kotel a rozvlníš spařenou hladinu myšlenek . .<!--more-->

domnělý kočkodan zeměkoule popálí listovitého šílence a bukový les krajan vás zastaví chtěli jste senzaci má opened nové místo s nejlepšími cenami a produkty WORLD nejlepší lásku 90% discount - sazba představte si můžete koupit celý balík a zaplatíte jen jeden produkt pěkná dohoda OK ? prosím věnujte z vašeho precious času prověřte dnes tuto lásku nikdy se nevyskytla v historii argumentace pochybností v důstojnost muže chudý muž jí příliš mnoho straní se bohatého jedlíka žijícího nad poměry a poleká se volání do prvních pozic nehaňte tvůrce příštího dne zítra ho může přivát vítr a připlavit déšť nad každou horou vede cesta z údolí neviditelná člověk se rodí upřímný umírá bez kompromitací stačí mu silný instinkt a pár prostých pravidel neobávejte se smrti jakkoli vedete nepřiměřený život civilizace visí na morálce já dlužím kohoutovi Asclepius nezapomenu splatit mu dluh ? vidíte jak dobré a příjemné pro bratry bydlet společně cit k přátelům je přípravným cvičením pro těžké chvíle milujte své cíle krev úspěchu proudí v soukolí historie dvěma proudy nahor vlastním přičiněním anebo hloupostí jiných

--

tak si tě představuji, že jsi víc než skutečnost ! . .<!--more-->

to děvče je tak skutečné v rozvinuté košatosti zahalené do hedvábného chmýří hnědých vlasů zastíněných sněhem dvou šál *** potřebuji šminky řekla mi úhledným melodickým úsměvem na rozhraní reality a snu s mámivou poddajností a nevratností obrácením smyslů erotiky *** hrát, hrát, chci jen hrát rozohnit ztichlé stanice nebeských úšklebků rozevřít její ruce překlenout ochrany jejího těla ignorovat její záření a vstoupit do ní ona je touha má co voní co ke mně přiletěla cílem jsem jejím vedou k ní éterické stopy těla sprchové vůně v spreji *** teď ztracen trnu v jejím opojení odlétám vnějším letem do jiného kosmu doposud ven v pátrání éterické příslušnosti v závěsu vysmívá se stresu škádlí mě pochybnostmi na netu míjíme bolid i kometu ve zdravé euforii ztraceni ve vodním mlýnu ve stínu předminulé historie *** hrát, hrát, chci jen hrát rozohnit ztichlé stanice nebeských úšklebků blýskání silničních značek nás nezastaví na přestupních linkách zastření v pruzích nebeských dálnic ladíme éterickou stopu *** a náhle ona sestupuje do mne do vzdálenosti napruženého lana jak rád tě přijímám milovaná jsem vodní hladinou pro tebe pevným zákonem jsem napětím textů svých písní jsem žhavou tavbou oceli sršením hvězd s vrcholem pod klenbou v tísni jsem vonná sůl před vetřením ti do vlasů jsem zmatkem mého mozku v atlasu *** jsem plynnou difuzí skutečných iluzí... Ludwig Jordan – sonet

--

předtím, než začnete opravdu trpět, musíte se do té bytosti zamilovat... . .<!--more-->

Bolest procitnutí ve vonících sadech u kmenů kaštanů sedím a procitám do vědomí v malém městečku snad na severu země pro tebe udělal jsem všechno a nedostal jsem rozhřešení teplo v mých lících bylo tehdy téměř žárlivé světlo odráželo mne ve tvém oku pokojném přivřeném vlasy skartáčovaně couvaly za křivky uší ***

Bolest odloučení vzpomínám den v lese ty vedle stromů a květin větví visících vánkem se chvějící jemně ospalá úsměvná jako když líhá si tráva tak jemně hladím kadeř tvých prstů a moje láska ještě je tajemstvím mého srdce ***

zapomínal jsem jíst pro pocit úzkosti když kráčela jsi pryč já s tebou v sítnici tvého oka s úlevou pohledu na tvůj kabát v židli se smyslností pití z tvojí slámky s elektřinou v rozesmátém světru se špičkou tvého prstu na mé dlani ***

nádherně taháš mě za rameno při nakupování s horlivým okem pro vkus se vzrušením výběru spodního prádla s dloubnutím pro můj názor se závistlivým pohledem prodavače ukrytým mezi mými vzpomínkami ***

Bolest rozpaků přicházející noc zpomaluje zatmění podél zalesněné cesty kterou kráčíme tak pomalu že jsem se téměž zastavili u bízkých vinic a na příliš pečlivě schovaném místě seděli jsem uzavřetí v objetí smreků a borovic ve vůni tvého parfému a já zíral na tebe na rodící se hvězdy ve tvých očích a ty ses dívala jakoby zpět já měl se dívat pryč ale ty ses dívala zrovna když jsem hleděl i já na tebe v tichosti hvězdného vánku ***

Úzkost osamocení na druhý den dutě zní moje telefony bezlisté stromy v podzimních barvách cinkají listy jež zbaveny jsou mého srdce ty nejsi tam kdesi přes oblohu která se plní mraky vcházejí tesně ke mně ruce nejistoty jak smutný je vzestup a pád mojí hrudi někdo osaměly mluví s vámi někdo drahý a naděje padly jak déšť ranního soumraku slzí a pomalu padá a v plících vysychá ***

Štěstí chvíle shledání pozejtří nalézám tvůj odkaz pode dvěřmi vrátíš se ke mně vidět mně ješté chvíli před odjedem slibuji ti být zde navždy pro tebe a každý odstín tvého hlasu vpíjím jak krůpěj rosy na mých žíznivých rtech květina září mezi mými nervózními prsty nepoddajná jak radost že tě uvidím než přichází tvůj úsměv slastně ospalý a bezmocnou cestou polibků vcházíš celá do mých rukou ***

Pád do propasti bez tebe být neumím si představit jak snadno vánek pohyboval listím když objímal nás v objetí blesk proti mému oknu ten volavčin výkřik a absolutní temnota tvá dlaň v mojí ve větru ve vlaku jak v smutku sloupoví se zamotáš cár papíru je prázdný můj dům zbývá pár semen pár vyvržených kořenů a s kůží husí jak kapky rosy na ranním trávoví po kolikáté čtu si můj první dopis proti oknu skrz obálku strnule hledím do vypitého šálku s otevřenýma očima se dívám a všechno opět opět prožívám... ***

Ludwig Jordan – sonet

--

nečekej motýle, polibme se... . .<!--more-->

Černý motýl ta chvíle černý motýle vletěla's do pódia schvěl se tvůj hlas než svět zůstal stát zůstal stát čas a tiše tvůj tiše zvonkový posmutněl hlas ***

odpovím nevrať se pod lípu nevrať se nebudu sám na větvích zavěšen svítí tam stín na černém na nebi však víš éééj nevracej se vždyť neuslyšíš ho neuslyšíš jen posmutníš hrdý kůň na uzdě ***

já v duši poražen celé dítě nevídím motýle neslyším necítím tě nejsi zde tak líbám tě píseň ty kterou zpívám si sám oddej se se hrám a pohleď jak za řekou u lesa třpytí se list tam budu sedět a čekat a z tebe si číst jen poslyš ten tlukot, ten tlukot a ondatří svist ***

tvá černá motýlí křídla nad vodou tkví jen polib mě polib zas o tobě sním slunci v tvém úsměvu neodpovím tělo mé do tebe do rána obtiskne se nečekej motýle nečekej polibme se vždyť nad vodou u lesa smrt už plesá budeme tesknit a ležet a z tebe si číst pod měchem v objetí země s níž budu si jist... ***

Ludwig Jordan – sonet

--

...nikdo mě nepochopil, naopak, byl jsem nařčen...

<!--more--> udělej mu dobře, strhne ti klobouk z hlavy (vepsaná do textu, odpověď na výzvu) vím, se mnou dá se jediné být chvíli než zavřeš vítr do ohrady rád bych pro běžný život stal se prodavačem chleba a nebál se zkusit najit jediné společné slovo já je ty vždyť v objetí dál budeš jíst co není a pouhou vůni ucítíme oba jako chvění byť nevím jestli ti to stačí v mém pláči potkal jsem tě poprvé tam kdesi ...mezi lesy suverénku všech otázek bez masek hrál jsem si na básníka a myslel přitom že jsi muž spiklenecky jsem šeptal jen tak ... o listování v tvářích žen pro tebe jenom další mluvka dne co pohrává si na rýmy kterými smála se's a čekala zda zjistím ten svůj omyl a co udělám už tě znám ... usmíváš se i teď z krásných rtů česká řeč a moje spousta slov a věty jako vůně letí zdánlivě beze smyslu než duši porozumí než svážou city do příběhu no v běhu nešlo to každý tvůj pokus v rozpacích skončil fiaskem byť v lásce chvějíc se nespoutáš inspiraci nakonec každou věc učím se právě od tebe nenáhlivě a zdrženlivě v hledání i v zacházení s naději snad její tvář a vlídná slova neodplaší ...smrt básnikova

--

když zasáhnou tě do hlavy, tak nebolí, když slova bolest odplaví, tak přebolí ! . .<!--more-->

odfoukni pavoučí sítě z mé staré zásuvky z milostných psaní jsou bez dna jen z tvých dlaní ***

je sucho řeka tváře mění vlny se chvějí v zrcadlení odmítá země gravitaci již první do kosmu padli ptáci ***

pergamen z múmie faraóna pavučinka pri pramienku nílu má slzy silu krehká duša chlapčeka ***

malý krab v lasturním domečku dlím krom mlhy světel je nespočet hvězd které nevidím ***

naději ochočím svítání zaslechnu tvé dlaně mrazivé sým srdcem povléknu ***

tvé zahrady jsem vánkem nájemné splácím ti kočičím spánkem ***

kápla kapka na žárovku mé rty oslepila řasu milé v oku málem roztřepila ***

noc po noci kradu ti siluetu nalezá u mé lásky tichou pietu ***

slzy morany skanou do dvorany k básníkům tančícím na víně ***

polibek polední snad vůní tě rozední do pampové trávy vložím zpěv do tvé hlavy ať zaspíš bez únavy v polibku posledním ***

jsou i tady mezi námi i ti co význam slova haní nevidí svou prázdnou nůši a blátivou mají duši svítí jako hluché svíce

sebou - voskem zahltí se ...voskovice

--

...nejlíp se rozdává, když nic nemáte, chudoba cti netratí a ctnost z nouze se nevrátí... . .<!--more-->

ty jsi ale blázínek blbne to prosté české slovíčko někdy máš štěstí že nejsem blíž za to ty nemůžeš znám lepší způsob komunikace ne-zdržovat tě od práce třeba na X-ku ? hledal jsem pravé slovo v hlubinách duše někde až v hloubi žaludku fatální blen a v mozku jezero adrenalinu uprostřed těla žlučové jezírko pozor, při pitvě neříznout aby se dutinka nerozletěla pokazí to celou rybu - báseň !? jsem pln ironie alegorie není agónie jako když páže na vlečce místo na svatbě stojí v hnoji jsou pesimisté dopoly nalitou sklenici vidí poloprázdnou optimisté vždy poloplnou bez reakcí jsou stoici lhostejno to je i cynikům a melancholikům všechno mám neprodám radši dám proč žiji svojí me lan cho lii.

--

...ať příjde to o čem vím, toho se nebojím, ptáček vylít a já se bojím toho, o čem nevím, že může přijít ! . .<!--more-->

In medias res přijď proude dominantní a zaplav moji duši ona nájde ve tvých vodách sílu protože necítím se vůbec ponížen stačí mi že jsi tady a můžu zkoumat strukturu tvé krásy soulad protikladů a nepravidelností není síly jsou jenom rozum a cit jsou zranitelné jedinečné a nevítězí bez boje umí se doplňovat navzájem bez převahy odlišností které nás motivují ke skutečnému jednání nelze být neovlivněn alespoň tím na co stačím

--

...jsi jaro co na mne volá ? jsi života škola ? napij se z plna hrdla, ne zpola, chci tě mít u sebe, do kola, dookola ! . .<!--more-->

ohebná vlnka tvého těla dlouhými tóny písní do říčních dešťů chtěla do moře tužeb štíhlá a smělá v tísni polibkem na rty oněměla *** jen jednou tvůj čas se lomí než umřou stromy klekají slony když o milost prosí jiný hlas hlas ostré kosy se nepodvolí šmejdí *** solověj ó solověj život ti ubíhá miláčku poshověj v dáli hluboká vlna se valí do nebe do tebe tryskem Zen znamení lásky ti vpálí

--

...chodíme rádi so kostela, ruky za zády ne zvesela, a srdce pokaždé si vzdychne, za prsnou kostí když pichne ! . .<!--more-->

vyprávěl jsem ti o vůni medu z včelích klátů v zahradě pod oknem postele s bílýmí peřinami tlustými jak břicho tvarohu kde visí obrázek ježíše já cítil své klukovství seno vonělo bluzka hrotila se ti na prsou toužil jsem tělem bez pomyšlení co může být a není potok šuměl pod ocelovou kolejnicí zábradlí vyšší nežli já najednou slyším tóny tvého hlasu varhany na mši svaté v kostele ve sboru hledíš na mne pohledem jehly gramofónu upsala's moji duši copak to nevidíš ? žádná jiná se už nepíše do zaplněné stopy

--

...jak můžu vědět, jestli to nebylo horší, pravdu hledej na zádech v matčiném koši ! . .<!--more-->

nádherná válka nádherná mrtvá těla smrt jásá takovou krásu ještě neviděla zběsile běžím pod svatou trojicí šrapnelů déšť pokropí zbrojnici a vějíř výstřelů doplní třeskot pum zvedá se země i telefonní sloupy já vymrštěn jsem jak zadek antilopy nahoru do krytu klopýtám bez zvuku jsem hluchý a němý z tolika výbuchů smrt kosí zvesela vždyť o všem věděla ó bože vždyť to se nedělá ze sloupů štípy a svatých ruky nohy smrtičko pospícháš na to ty máš vlohy snad jako dítě mě taky nepřivítáš do kopce do krytu doklopýtám a padnu jak dítě do měkkých ženských rukou do prsou nejsladších zabořený tváří víc v životě už se mi nepodaří ty žasnou tak malý a proběh boží mukou jak srdíčko malé ti jak poplašeně bije ó bože děkujem že dítě ještě žije já znaven usínám v tlumeném hromobití když se probudím tvá vůně na mne svítí mámo již nebudu si hrátí mámo jak do tebe se vrátím ?

--

už jsi to zkusil, zaspat po bombardování ? že nevíš co to je ? no to madame pompadúr dovádí ! . .<!--more-->

vy noci podivné vy noci siré vy ruce nehybné vy oči mrtvé co to je živáčku už doběhnou tě chrti zpíváš si písničku s živou smrtí na tupou kosu a nepořádek spílá do mozku znamení ti vypálila já nevěděl že dívat se tam nesmí ten pohled její bez dna plný kostek z třešní žádná krev jenom bílé cáry to moje bílé noci jsou po kolikáté mám se mámo vrátit když mrtva jsi a nemám co bych ztratil ? tma je ta hrůza co mi strhá prsa má k tvému líci přitlačená pusa o kousky světel žehrá v pláči hluboká světla jenom vlákno stačí a suché oko žádný zvuk smilujte se jsem jenom kluk vy noci podivné noci siré vy ruce nehybné vy oči mrtvé

--

http://www.chilliwack.com/main/pageimages/740/Symphony-June-2003.gif  <!--more-->

opereta, opera, symfonie abonentní koncerty a přestávky diskuse o zvuku v sálech první housle a žestě a především ty krásná ve večerním hypnotizujícím úsměvu stavíš na odiv svou část která není moje tu svou miluji šustění těl v hudbě teplo ruky kterou svírám zatímco hoboje táhnou teskné výšky trubky kvílí rozmachem orlích křídel a tympány vrhají mne do úzkostních propastí křehký hlas klavírních půltonů prochází s hrdličkou okrajem kašny napovězený, nedokončený vějířem tryskejících kapek měkounce v objetí zběleného klubka deseti prstů tep našich srdcí svírá krása s melodií stoupáme k výšinám hlasem prvních houslí tím dominantním hlasem houslí ve chvějivém tremollu strun barbar nemyslím na ďábla paganiniho jenom na tebe Vesno když melodie zmírá v katarzích kde jsi, kde jsi, kde jsi takovou tě neznám nejsi mi povědomá lomím se do žalu a tužby rozpoznání pokory blahovůle v trylku flauty není konec všech dnů k vyhledávání chtivé, úchvatné hloubky tvé osobnosti v peripetiích našeho vesmíru agd-jordan

--

http://econc10.bu.edu/Czech_rep/sv_vaclav_anim.gif <!--more-->

I. člověk se řídí svými zkušenostmi pocity a intuicí jsou to osobní, individuální a egoistická posouzení ale pokud mluvím za sebe jsou plně opodstatněná nedomnívám se vím ! zahloubeni jsme v krizi našeho myšlení nehledáme nové obsahy lidského cítění otrlí dogmou komunismu bytostně národní národem rozumíme folklór osobní identitu za sebe proč nezvedli jsme zbraň poezie, ta hudba slova komprimuje celek i detail básnická metoda kompozice je nástroj skladby slov verš skladební prvek partitury nositel významu ozvučí báseň rýmem je prvkem melodie ale kde je cíl jež potřebujeme dosáhnout láskou ? cíl identický hudbě malbě, poezii katarzí nového myšlení nových obsahů a ideí proudících ze všech koutů jsoucna do současnosti ? křečovitě a houževnatě lpíme na starých jistotách křesáme slůvka důmyslem vtipem, ohebností sekerky menší, větší těžké jako kláda různobarevné, ostré však k zemi padá .. stejná slovní drť nemůžeme zůstat osamoceni v klidu sebe samých ! být mlynáři přemílání starých idejí na novou mouku v novém mlýnku v novém stylu ale v staré mysli nemůžeme umírat v neplodnosti a nevzepřít se !

II. dozrál čas k revoluci slova neváhej, odvrhni bázeň ! k čemu ta míra slušnosti ohledů a kompromisů když nevede ven z obkloučení ale k jisté smrti děti po nás mají dýchat stejný otrávený vzduch ? proudící nové myšlenky obsahy, ideje nechtějí spasit svět a řešit skladbu jeho vlád umí však nastolit a klást zásadní otázky života naší generace zpřítomnit její hlas hlas našich práv dost farizejství a příživnictví loupežím a korupci dost politickým lžím zločinu uzurpace moci dost obchodování zla s potenciálem mladosti promnem si oči a pozorně hlídejme pravé hodnoty.. IT society není jenom... Globalizace není jenom... Amnesty international není jenom... GreanPeace není jenom... skloníš hlavu když vcházíš do soustavy škol k nasazení pout v marketu koupíš si svůj denní jed nasloucháš ale nevypínáš televizi hned prodáš se a nevrátíš ten zpropadený žold ! protože musíš žít a platit účty společnostem docházet do práce a platit jízdné společnostem jíst, co nakoupíš a co ti nabízejí společnosti dýchat vzduch co upravují společnosti.. ale je to vláda a stát, společnost jsme to my, co to chceme ? život - manipulace, zavádění unifikace, robotizace ? jídlo - manipulace, zavádění unifikace, robotizace ? vzduch - manipulace, zavádění unifikace, robotizace ? kdo potřebuje abychom bezchybně poslouchali nelíšili se v názorech doma v evropě, v cizině ? kdo potřebuje produkci HDP víc a navíc ? kdo potřebuje sdílet názory místních korytářů hejtmanů, poslanců a senátorů ? to mamon ! spojenectví nákupu a prodeje ! spojenectví vlád a parlamentů ! spojenectví zákonodarství a exekutivy ! vlády byrokracie a koryfejů ! nad člověkem, občanem obyvatelem, nad populací ! nad myšlením, názorem, postojem peticí, nad literárním dílem ! majetkem a výrubem lesa plícemi planety,a nad přírodou ! nad etikou, nad láskou prostitucí a shromažďováním ...

III. v průchodu za Můstkem vzpomenu na kata na místo kde květiny a zpěv zvrátili svět - zde ! zasednu pod Václava schoulený do sebe nenosím žaket a chybí mi kravata už ani duši nemám čistou nouze mě k tomu vede zbaběle mlčím s jidášským grošem v hrsti se zradou za kráglem ta mě už neopustí snad oči nevidí k jakému konci vše se chýlí ? nejlepší stateční náš svět už opustili... odešla půlnoc jen ruka vteřinová stejného času díl ve mně zůstává včerejší pustina ve vteřinových intervalech ze mne si utíná a posouvá mě k inkarnaci proudu krve žil zatím co v prachu hvězd chemie zvedla život vřící kopyta tvého koně víří prach středověku vracíš se k zemi ke spadu jádra s pumou spěchu když nové začíná v obláčku u boty na měsíci ! jsem tvůrce ag, takový chci být víro moje ty nedovol mi odejít jen vzpomínky ať si odejdou do tmy galaxií k oslavě těla a duše na ten sabat zmijí už jenom tichý příliv vody vzdouvá plachty větrem tmavá noc jistě nám nedovolí umřít zdarma to ticho jsem já a nechci příjmout jarma revoluce je mrtvá odešla v jinou stranu pod sochou zůstávám tebou pojmenován .. zde pomníkem se stanu Ludwig Jordan 15. srpna 2004

--

poezie slov a poezie pohybu dává člověku rovně, nakonec vnímáme je očima...

<!--more--> sice ji dobře znám tu báseň z běžných kritik no přesto rád ji dám do sítě analytík snad nebe bude jasné obnaží její krásu než strne od úžasu a možná právě zhasne báseň ..ta hrdá nevěsta nepotrpí si na gesta tak přimlouvám se za ni poctivým stiskem dlaní báseň .. není gramatika ani smutné duše vzlyk ani úsměv námořníka báseň ...to je v srdci cit poesie srdeční arytmie dívčí eufórie podzimní symfonie...

--

hledíš do dálav oceánu a srdcem jsi uprostřed souše...

http://imagecache2.allposters.com/images/153/GPP0207.jpg

<!--more-->

dnes opět sílí maják vzlyků zbloudilý v ranní mlze skel nese mě do hřtánu atlantiku v přílivu stříbra zrcadel do ráhen mojí plachetnice zadřená stůně mořská sůl vlna má nejde domů více osud ji za horizont odnesl buď bez obav, smrt nebolí jaká čest rozbít břehy pompejí s tvou láskou chci jít napoly a mojí touhou sloužit naději v meandrech vysněného smíchu milovat budu tě bez ostychu

--

http://www.pbs.org/shakespeare/images/works/tempest-poster.jpg"

velký den průšvihů konči večer s rande chybička se vám do konverzace vkradne monstrance, menstruace v Nové Pace, sakra práce všechny ty nadávky teď nařvu doma do matrace !<!--more-->

 jasmínový večer spolkl vzlyk o květ jsem zakopl za chodník létají krkavce do nejvzácnějších klubů reakce...no sakra.. je přiměřená sluhům bezpečí nákazy se chráním jako klíště tok semen odnáší proud řeky za trdliště spěcháme pak po svým každý do diskuse nugetky a dort v běhu mělním v puse tak hledím na tu jen na tu i za tou prosím vás po jedné a ne tak divo ty verše nechejte jo ? neberte jim život ! recesi nebo depresi copatou pihovatou neznám tě živote, nevím čím duše není po vytouženém znásilnění

--

http://agjordan.bloguje.cz//enigma.jpg">

takové počáteční ohmatávání nových prostor<!--more-->

jsem kámen ze strany odporu usmívám se enigmaticky se zkříženými nohami jež posunují moji klarinetisté sluneční odlesky mého ramene i měsíc, můj bratanec měla bys pozvednout tažení stromů s jejich rakovinnými zsinalostmi v křovinatých polypech v těch málo sítích krytých viditelností zářila's jako zrcadlo v nabroušené plošce mezi hodvábními závoji černého příslušenství přes které vdychuji tvoje ústa šelestem zřetězených duh zdobených pohledem tvých očí moje nepřítomnost se otáčí ve tvé pochvě nemůžu obsloužit tvé řasy jako páv uvolním jedno péro nemůžu obsloužit tvé rty slovy pro naši budoucnost roztříštěná jako krystálový lustr letíš vstříc Anturii ledovým vzduchem jehož krystaly dopadají vedle malého klenotníka střežícího tvé srdce stejně mrtvého jako díra v plášti jako výkřik v koupeli..</

--

http://www.paradox.ch/syndrome/liebe.jpg"> doporučuji vám si uvědomit, jak pouhým soustředěním mysli lze překonat vzájemnou vzdálenost a není to jenom fantasie; reálně jsem v Tryonu, NC USA a vy přijímáte moje podání ruky v dobré vůli v této básni v tento čas a tisíce kilometrů navzájem vzdálení....duchovně jsme si blízcí...všichni s dobrou vůlí...<!--more-->

 1 *** co udělat můžu a chci co udělat vím a musím z vůle osudu předznamenán pokračováním existence v prostoru se zákazem vstupu to nejsou malovaná slůvka mimozemské provenience to nejsou ani věnce ani torza lidských trupů

2 *** osud mezi vyklíněním z těla rodičky a vsunutím do pažeráku hlíny povolné rád vede vzpírající se nerad vleče v neustálém opakování reinkarnace černých ptáků znamení zloby popravišť

3 *** kromě stop zanechaných v pustinách paměti kromě rýh v pažbě kulometu knih ukrývaných před zhoubnou rukou času a kyslíku jsi lásko třetím rozměrem ve kterém se uskutečňuji

4 *** rozléhám se v tobě jako ozvěna hledající místa ke skonům vlna náležící, pohodlná, nevzrušivá na dlouhá staletí před námi v neexistenci 5 *** pokoušel jsem se ti zalíbit obrázky z metafor jsou jako metalýza s naleštěnou virtuální dušičkou sledoval jsem svůj cíl vetřít se do tvého koně z tróje oděný v bájích zalykat se slastí v poznání tvého světa zevnitř ale vidím tam jenom sebe mezi intuicemi a jinou přítěží zdravá neprochlastaná játra a spojení do mozkovny a bolest je cit, nic více

6 *** osud tenhle nutkavý opakovatel mých činů se naplnil stal jsem se tím, čím jsem chtěl být vůlí a vykonavatelem na sobě samém již nemám ruce ani duši k přežití v této formě čím blíže konci, tím zmatenější čim moudřejší, tím bezradnější v mrtvém neplodném tichu blaženosti nehybně ztrnulý

7 *** a osud jenž nabízí tolik možností zejména tu proexistenci čeká na fatální znamení jakékoliv abych se mohl sunout vpřed svépomocí anebo spřízněnou živou lidskou duší všichni musíme dozrát jsme ještě nevhodní a nechce to bůh snad zmaříme to lidství v sobě jakoby zůstalo v nás v hrobě snad jako kyborgové pololidi s umělou inteligencí

8 *** ... a snad ty jsi mým osudem vtělený do tebe změlním se a budu žít bezohledně na požehnaný věk a slávu na tvůj výzor a váhu vmetu do tebe svůj prach a budeš mojí urnou jako na márách nokturno

9 *** spolehnut jenom na sebe na můj chtíč, jenž svítí a do věčnosti nás vede po bílém vichru v černém sněhu vzklíčí nám touha po přežití bezcenný lidský sentiment co přeruší to božské hnití (to není kompliment) neohlížej se lásko vpřed radši zastav dych jsem v tobě sto mil námořních...

--

http://agjordan.bloguje.cz//pozice.jpg
 naše svoboda sestává z pokory v přijetí všech ohraničení, protože neznáme nic, co je bez hranic. Naše závislost je důvodem ke zdolávání zdí touhy.<!--more-->

 zdi touh se táhnou do závratných výšek jsou z masívů zdánlivě nepřekonatelné pohlcované střídáním světla a tmy jako dvě liány linoucí se v šeru z neoblomných úporných myšlenek dvojice schodišť vedoucích zcela jasně k výši se plazí po lícové ploše sloupů jež vychází zdola, z nicoty, ze dna propasti a z půdorysně členitých výklenků dopráskaných povrchů ostrých hran vzdálených od sebe více metrů, než je potřeba ke vzájemnému doteku anebo seskoku zachránit se v nouzi pravou stranou zdi touh vede přimočaré schodiště lásky vetknuté pevně do masy obou zdí jehož stupnice jsou vysoké téměř k nevyšplhání a strmě zejí do propasti, což je nervní protože drží přesně jednadvacet stupňů tolik let měla Li než se vedrala do mého nitra než jsem ji poznal jako sochu znázorňující klingonskou ovečku a zábradlí na leve straně strašně chybí .. podnikl jsem s ní ten výstup na zeď touhy i když stála mimo jakoukoliv zkušenost její oči ztichly do slabých gest v nichž zůstávám trvale uzavřen nemohu se jich dotýkat ačkoli vězí příliš blízko centru slov ..

však její sebemenší pohled mne tak snadno neotevře i já uzavřen jako pěst čekám na ni, na bílou jar abych ji uvítal, uviděl otevírat se tajemným pohybem květin nadzvednutím lístečku první růže snad si přeje nechat mě uzavřeného můj život náhle skončí srdce květiny zbělá jako sníh sestoupí z výšky a srovná černé brázdy v půdě aby nic z toho, co jsem si nepovšiml neblížilo její intenzivní křehkosti aby hnědá struktura nabyla barvu země do níž vsáknu přiložen k úmrtí a zůstala uzavřena navždy prázdným dechem v té chvíli ji pochopím a porozumím ten hluboký hlas jejích očí ve mně hlubší než všechny růže, než déšť omývající slzy na levém schodišti nenávisti jakoby vzdálenějším, klikatícím se do ramenou při členitější straně zdi touh straně se znásobeným počtem nadstupnic snad třiceti na každém ze čtyř dlouhých ramen zkroušených v lomu hrany sloupů pěti úzkými, krátkými odpočivadly .. ačkoli stupnice jsou nižší a schůdné i pro starší setrvávají vetknuté do masívu ke zdi levou stranou a strmou pravou častí schodiště nechráněnou před pádem do propasti bez náznaku zábradlí září v přítmí transparentním leskem ..

--