PROLOGY JORDANA: PERMON

JSEM ŽENA

a nabízím ti svoji ruku, lidskou dlaň, která je vstupní branou do mne, do mého nitra .. jsem rozlehlejší, než hlavní loď chrámu, jsem rozprostřena od své místnosti meditací až do hloubek moří a dálek vesmíru, posílám za tebou své myšlenky, jako posly zvláštní lásky, vstřícního porozumění duší, které vedou ke spojení dvou těl .. ale nevím .. nic není jisté .. naše závislost je úměrná pohodlí .. nedospívají jenom stromy v lese .. _:-)

LUDWIG©JORDAN

výsadou člověka a přírody je asymetrie .. precizní symetrie je mrtvý děs .. elektronický tón oživí kreativnost DJ, který vnese do kompozice, třeba i do remixu lidské vědomí .. robot nemůže cítit, nebylo mu dopřáno .. _:-)

jsou místa na zemi, kde se dívky zbaví panenství v chrámu, jsou také místa, kde se to provádí v nemocnicích, většinou ale se to odehrává při první lásce, při zalíbení...když je dvojice dostatečně poučena..nic se neděje..sex je součástí života a má svou prioritu mezi nejdůležitějšími podmínkami lidských vztahů...

Jsou však místa na zemí, kde se nelze milovat před oddáním do manželství .. tam je otázka sexu těžkou zkouškou charakteru i zdraví pro milence .. a každý nevystačí s nevinnou hrou netting, petting .. o tom to je_:-)

nechci, aby umřela..ale ona je také jiná a když podstoupí tu anabázi se mnou, bude odolnější...tolik se bojím samoty, přemlouvám ji, je mýtickou bytostí..žádná Lochness a snad ji bohové dají více šanci, než bláznívému poetoru, tedy té bytosti, co v něm vězí a na které mu záleží už teď více, než na těle smrtelníka Jordana

vlastním zrakem, otráveným výpary exhumace pravdy a žalu, úderem horka a kalů nad ocelí z nerezi, vulkanizační páry třetího kotle, nevidím co jiní, necítím co jiní, opravdu jsem jiný ? vonící zahrady zahnívají od kořenů, hmyzí mor se zmítá v předsmrtné křeči, čas živých se krátí a k útěkům se chýlí ..

vesmírné dálky snad lákavě zní jen papíru, žít a život dát, být a nechat kvést... kde kámen na kamenu, kde sálá zář obřích hvězd a v mrazu drolí zemi noc ? opouštět, nacházet, vracet se ? s tebou, nebo sám ? s vámi ? hloubka je čas do dálky .. se blíží

my dva jsme hrází proti všemu
střídavě se podepíráme
když jeden z nás zeslábne
zmalomyselní v pochybnostech
proto je těžké opouštět
rajskú zahradu planety
a vydávat se do vesmíru
bez lidí

jako výkřik volavky nad hladinou jezera,
rychlostí zvuku se odpoutává lidská bytost
myšlením od člověka středověku
již se nestanovují hranice, ani čas
dokonce se nelze měřit ani filosofií,
ztrácí se kriteria jistoty (Lear)
a stanovují se v pohybu,
protože je člověk toho schopen.

Divíš se .. divíš, moje milovaná,
že jsem tak nejistý a věším se na tebe
kde jinde bych našel důvěru a jistotu, než v tobě
denně se v tobě ztrácím,
abych prostoupil do budoucnosti,
vstupujem oba do tvého kříže s nadějí,
že v něm najdeme sílu ke změně skupenství těla
a duchovna..

hm.. že by tyhle dvě

byly ty básničky ? peříčka ? kuličky ?

inspirace ? zajíčci ?

asi že jo !!

krásno je v nicotě a tajemnu,
v poznávání a pokoře.
Co neobjevíš, neznáš..
nemáš na to svůj názor, svůj prožitek
a není vykoupené vlastným chybováním ..
ty nádherné dlouhé ruce, tak jemné .. proč ?

jsem netrpělivá,
čekání se stává mým údělem,
čekám na dozrání, čekám na tebe,
čekám na splnění svých snů
a budu čekat na tvé dítě,
čekám na zrání svých dětí a vnuků,
čekám jak uplyne život a blíží se smrt,
přestávky nevyplním meditací – vím,

že jenom prací svých rukou,
obětováním svého osudu pro jiné,
pro příští,
protože jenom já jediná jsem nositelem,
žádná jiná bytost to neumí.
Přivést člověka na tuto planetu,
přivést živou bytost
pro lásku.

slovo dosáhne dál a rychleji než světlo,
ale příroda si rozumí
a neplodí ekologické katastrofy,
jako lidi

mám zakázané
verše rýmované, verše nerýmované,
verše epické, verše volné,
verše polní, verše svolní,
verše s melodií, -to nemůžu,
ale můžu večeřet v restauraci Magnólii !

nepodceňuji japonce,
umí zaostřit detail až k nesnesení,
a pravdu vyrýžují do tla,
je zajímavé vidět ji in natura !

v mé duši žije melancholie,
smutek ji roznáší,
holuby vyplaší,
do srdce vlije,
jen klid,
zítra den stý je,
a moje makina jí kazajku šije

vlak odchodí,
héééj pane,
nechali ste život na peróne,
odložím vám ho do úschovne,
aké meno ?
permon ?

svět je plný klíčů,
i já mám těžkou klíčenku,
jenom ten k tobě mi chybí,
vězí ve tvém výklenku ..

nádherná to slepota, poddávám se, muč mne, líbej, buď můj despota ! . .

láska mě oslepila nevidím žádné tváře oslepni také moje milá a nepročítej snáře není bez nebezpečí do srdce vpustit cit to není jen kus řeči s cizím se pobavit v srdci jsme všichni dítě hru nehráme, hrou žijem tvá krása okouzlí tě tvé dlaně spí jen...

proč jsem jiný ? copak to nevíš ?

ty jsi mne pozměnila, naruby převrátila a s podivem na mne hledíš ! větrem tmu proháníš úsvity rána čekáš a tvůj práh nirvány je věčnost pro člověka moje tvář můžu ti poslat fotografii abys viděla co nejsem můžu ti popsat ruku na šíji abys četla co já si myslím můžu ti poslat flakónek vůně abys cítila jak voníš u mne můžu ti namalovat obrázek abys mi položila spousty otázek ale já nevím nic o svojí tváři tvým pohledem bude zářit a taky o mně nejsou žádná data pro tebe nebude to ztráta moje tvář to jsi ty já vidím jenom tebe a tvé básně vidím dotýkám se těch břehů labutím propůjčuješ něhu ozvěny duše do sporých skladeb dáváš i něhu a zralost i moudrost a krásu z těch veršů na mne máváš ruce máš jako práce jsi milovaná moje inspirace

miniaturky potvůrky, vylezly ze své komůrky ! . .

hladové potkáme dvě oči z kamene kocour je potkany zpod kamen vyžene ***

v hladině adrenalínu dnem propadlý slova zrcadlím už dva dny tvé oči nevadly ***

nemluvně v tobě zachvěje se malinko tělem pomrví proč ? jenom matka víš.. hluboko pod špilberkem v horoucím objetí dvě slunce na plotě září jak pleš když odejdeš odsoudíš mne samotě ***

svítí krátce žhnoucí svíce sebou - voskem zahltí se voskovice

takové obrázky, žádná dramata, od lásky rtěnkou čára napjatá... . .

naději ochočím svítání zaslechnu na dlaně mrazivé srdce své navléknu ***

kápla's kapko na žárovku mé rty oslepila milé řasu v oku málem jsi roztřepila ***

žízeň není dobrý pán osamělý holub políbíl tvůj tulipán a moje noviny odlítly na zahradní lavičku ***

úplněk měsíce osamělý jek racek neochotný společník ozářen mimo mlhu světel nespočtem hvězd které nevidí ***

k tvé siluetě pod lucernou marně se ženu nocí černou brzo už rozední se a zmlkne moje píseň ***

skrytý jak malý krab v lasturním domečku mám prsty čtecí všechny kouty i první jarní narcis tisknu do deníku kde západ slunce slábne a stíny štítů hor lehají do pampové trávy

...svět je plný klíčů, i já mám těžkou klíčenku, jenom ten k tobě mi chybí, ten vězí ve tvém výklenku... . .

než spoznáš včelí volání zeptej se svých snů co je ti proč kladeš dlaně ke skráním a tělo vkládáš v objetí ***

bůh ví zda vůbec k tobě klíček stačí zda tvůj sen v sobě nocí vláčím otvírám vody dokořán nevcházíš hledáš jinou bránu brán ***

sen neusíná ani nespí k pramenům mládí hledá cesty nad mořem ptačím zkoumá trasy do vlaků jižních nasedá si ***

snů tuny vězní hřbitovy nádherná těla skvělí muži žádný však ..lásko nepoví a nedaruje růži ***

horkou nocí datle voní řeklas chlapče tys mi to navařil prý.. češtinářko duší a já na tvářích tvůj vlídný úsměv tuším

...nejdřív hledáme (dívku), pak dlouho čekáme (rande), pak očekáváme (děťátko), a zakrátko... . .

tvář tvoji hladím zajdu snad i dál předtím však květinu své touhy bych ti dal malou růži cyklámen antúrii snad milší by ti byl mých rtů dotek v šíji snad snad snad to všechno není sand bláznivého Godota přesýpá písek jako Sandová není to lehká práce daisy vědět a pokaždé tě ztrácet láskou se chlubit já vím že tam už nejsi anebo nejsi to be or not to be ?

...nevíme kdo jsi, tak se měníš, že stále jsme vdovci a vtom je ta potíž... . .

láska ? je tolik světů duší a těl ona jenom jedna je kondorem japonských skal do modrého moře odletěla shinkanzenem ostrovy proletěla do moří rýžových polí do litinových poklopů tokya ona jenom jedna je ***

v sklepeních pod špilberkem dutě zní kamení na zelném trhu ona jenom jedna je ***

pro pastevce vůli boží pro malíře muže jenž sahá k noži ona jenom jedna je ***

náboženstvím mnohoženstvím simone bevoire v hárému šejka a adesalénu ona jenom jedna je ve tvé duši ty ostatní ty jenom tušíš.. ***

kdo jsi smuteční vůní září tvé lkání mistryně v unikání ? ***

ať bolest je nám radostí ať v duších mír se rozhostí ať času dost je pochopit že jenom tak lze plně žít

...tohle je čtení do zahrádky, pro potěšení kamarádky ! . .

krásná je sivo sivá hlava životu často se to stává že jeden brouzdá divou vodu a druhý sleze tisíc schodů však láska není mokrá ani v nebesích je tajemnou mocí rán projevem noblesy ***

život nás k tomu nenutí opět být šťasten před smrtí milovat vědět že to jde srdci lze láskou vrátít dech ač před smrtí opět být šťasten nikdo vás k tomu nenutí ***

od jezer jeleni vystoupí směle až k vrcholkům mračen rákos se zelení barevným tělem divokých kačen ***

napsal jsem o jaru nebylo komárů slůvka zdařilá tvou láskou ožila a jedno psaní dítko čisté snad nelítostnou chvilkou vzal ho kat tak ti ho posílám jistě jsi první je ještě teploučké v peřince chrnká, vrní chce si hrát ***

spleen bílé chryzantémy smuteční hymny tmavý stín anonymní uplave měsíci na vodě svíčka a plamen náhodně zcestně připíjí saké spleteš se přesně v zrcadle také přilož do kamen ***

jen opustil jsem svůj dům má zahrada stává se domovem motýlům ***

co hledáš nenajdeš v poušti bláhově doufáš že tě neopustí je v tobě jako zář když nevrátí se sám sobě jsi lhář ***

vylitý měsíc jako chrámový zvon vnořil se do moře

...ruce sypou zrní na dvoře a já tvrdnu v letním táboře..

právě přemýšlím nad sebou že nevím co to je placebo sakra pomněnky tkaničky život... na něco si hrát ? jsem sonet poetor permon a tatran a svoje báseňky a svoje básničky mám rád ***

řeč už se zasekává když ke spánku si líhá tráva malinko zabolí laní srdíčko nelíhej hošánku nezaspím polib mě travičko... ***

ve svitu měsíčním boky pohupuješ bójko hraniční svobodu prolamuješ hudbou lůna napjatá jako struna ***

pod starou suchou lípou pod mladým javorem sýkorkám štěstí sypou tvé ruce na dvoře dnes jsi mne odloudila tvým veršům na netu své lože labuť bílá vysní vám v appletu ***

nikdy se nedovíme že k místům zabloudíme kde nevedou už žádné cesty jenom dvě dlaně do sebe se vměstí snad rozběhnou se cesty na rozcestích snad ne na trasách toužíme se svézti jež nejsou pouze zrádným štěstím... ***

tož zpívej vranko zpívej populární ptáku jenom slez z té šíny neboť zajedou tě kola vlaku..***

nebuďte smutná slečno ledový vítr nejvíce snášejí hrdé orlice hééj orlí dámo výšky dvěta co v nich létáš prudké vichry z rána škodí křídlům vykřikuje vrána ke kolu na poli provazem přivázaná ! ***

na cestách sebe hledání je něco navždy k nemání je to čas hlasité zvony z nádherných dálek nám zvoní na konci silnice kráčíme po ní ***

já vím verš poví více než z rakve voskovice jsem rád ža moje slova znáš nejnovější zvlášť a mnohem víc ti dám jen zavřu tenhle krám neboj sonet tě neuhrane už sedm let hledá koně vrané ***

ona (sjuu) : ach zapřít tu prázdnotu do které padáme jablko dozrálo adame on (sonet) : ach vrátit do ráje ježíšovi stáje hadí dřevo Evo

kdy mi vrátíš všechna ta moje nenapsaná milostní psaníčka ? já vím..nikdy se nevrátí..

noc po noci kradu ti siluetu nalezá u mé lásky tichou pietu ***

nevinné slzy morany skanou do dvorany básníkům tančícím na víně ***

do tvé zahrady jsem svěžím vánkem nájemné splácím ti kočičím spánkem ***

odfoukni pavučiny z mé staré zásuvky milostných psaní je bez dna bez vsuvky jen z tvojich dlaní ***

odmítá země gravitaci již první do kosmu spadli ptáci ***

vráskavé sucho v němž řeka tváře mění vlny její se chvějí v zrcadlení

to má byť polohopis, miestoopis májového rande, podala si mi ruku, potešila ako leto a povedala ano, kúsok sa prejdime.

studená ruka chladu odostrela červený hlas krvného tlaku vlásočnicou rieči prúdy slov tvoja dlaň leta vyriekla mi svoje ano vzrušil som stisk vlnky sa člnia v rákosí žiab už nevládne chlad vtáci v zelenej stromoguli vystierajú krídla v zobcoch trsy tráv je máj

iste si viete predstaviť Dunaj a zábradlie pri LaFranconi, no - tam to bolo, aká bola krásna, to vám nepoviem ! .

na perách tvoja chuť mi zasychá chuť čerešňového tabaku a vína z plechového kalicha v červenom kameni krížená vôňou levandule zvlneného svetra chuť nežného pritlačenia úst na ústa a zlomu v mrazivom prechode trasúceho sa tela o bože to si chcela aj ty chuť neznáma sila sa primknúť lono k lonu a zlomu v túžbe oddať sa, nemyslieť a nevidieť nie nič len stíchnuť a počuť nežný hlas a zas a zas a zas

horí dom, je búrka, blesky, vietor vyplazí jazyky ohňa, keď horíš ty vo sne, zaveje úzkosť o teba, do mňa, pretože sme spojení v jedno neúprosne...

plamenný vietor prudko vanie suché pery šúverí ohnivý kord pretína svetlá noci z teba oči vrú ako voda v horúcich snoch zrkadlia tvár ty si ten gejzír z iskier plamennej melódie hlaholíš inferno a telo obete objímaš bez pohybu rúk

bláznivá zamilovanosť nepozná mieru, tak veľké potom je aj sklamanie, najmä ak cítite že hmatáte pulz svojho osudu..

cieľové hranice života otvoria márnice duše i telá sa zatvoria vzbúrením dolín a riav vo vlahom vetre od mora na štítoch skamenie pokora jediná otázka si jed alebo láska červenou ranou sklamania vysúžia hlásku jed zvolania skok poslednej skúšky zvráteným víčkom zatrasie v Parnase

vlak odchodí, héééj pane, nechali ste si život na peróne, odložím vám ho do úschovne, aké meno ? permon ?

tak vidíš nekúpim si ťa ani nepredám lebo už si a ja som sám rád aj ty možno rada snáď druhého jeden hľadá občas mám vlnu krásnu zelenú hlboké more však nepôjde mi za ženu ani v astrálnom reaktore tak kolami hrkotá vlak a ten zvuk doznieva život sa usmieva na teba na mňa čo sme to všetko videli a pomaly sa od nás od tela oddelí..

jablíčko červené, úsměvy věrné, láska pravá, s kterou se nepohrává, jablíčko rozlomíš a červa vyhodíš, i to se stává..

pod šťastnou hvězdou pia se nabízela permon jen stál i cena byla skvělá i haiku pro ni našeptal v rozpacích jenom za stínem stál Lenon ten beatový král na ploské žabky s každou si hrál pia se nabízela s něhou dotknout se ho nádherného pod šťastnou hvězdou permon sní o tom zda díru v srdci utěsní snad hledá zvonec a všemu jednou udělá konec

kdo snáší soucit, odporný cit, a tak se vypínám a lepším chci být, někdy to dojímá, někdy jak blb, projímám z hub ! .

v slovenskej provincii celé detstvo učili ma prevencii obleč sa - nenachladni prázdny celaskón a citrón zhltni v sychravom odpoludní zapni límec ! a ja nič - rada vniveč odletíš a límce rozopäté okná roztvorené celaskónov plné šuple telo nezdravé a šťúple a citrón - tak s kockou cukru stále žijem žijem vskutku a márnica - to je chata ? tak trošku blen vo víne na cintoríne vyje hudba prérijná šakal žehu nevníma ale aj smrť prebolí že-ťa hu-ba nebolí..

co ten lišák se stará ? přikryje si oči a nic nevidí, neslyší, ani liščátka - hlady že řvou, a tak liška sice čekala na lišáka, ale dětský pláč ji přemohl a vrátila sa k vrhu...

strastným je život v lóži dny plynou k zapomění toužíš si vzít co není a nad obláčky krouží kraj lesa závěj z chvojí březovou vůni strojí pro lásku se v ní chvěla lištička posmutnělá zpod stráně za hranice do svého světla světa zaběhla silueta už nevrátí se více zarostlá do obory prožívá slastné chvění než ohně v očích změní starostí z liščí nory...

klade pasce život, anebo osud ? jaké vlny to vysíláš, abych si tě zamiloval ? oba jsme lidské bytosti, fyzické organismy, tak co na tobě mě přitahuje ? touha p spojení, touha po naplnění osudu ? touha po životě ? Pasti klade čas ! Ten spouští Zen znamení v nás ! . .

ohebná vlnka tvého těla dlouhými tóny písní do říčních dešťů chtěla do moře tužeb štíhlá a smělá v tísni polibkem na rty oněměla jen jednou tvůj čas se lomí než umřou stromy klekají slony když o milost prosí jiný hlas hlas ostré kosy se nepodvolí šmejdí solověj ó solověj život ti ubíhá miláčku posečkej v dáli hluboká vlna se valí do nebe do tebe tryskem Zen znamení ti vpálí

v mé duši žije melancholie, smutek ji roznáší, holuby vyplaší, do srdce vlije, jen klid, zítra den stý je, a moje makina jí kazajku šije..

odejdi lásko odejdi bojíš se živé vody nech vadnout svoji poslední stužku prohlídky módy na prochádzky jen sám bez sebe chodím u řeky sedím svět je mi prázdnou lodí můj kámen svou schránku řece vhodím napospas lodím vplouvají kolem do jezů v plytčinách jen jen prolezou

dám vám radu, když ta vaše bude čekat dítě, nikdy - ale nikdy ! neodmítněte ty chutě (zákusek - kremeš, salátek - treska, kyselé - oharek) ! To je totiž první přání vašeho dítěte, které je vám dovolené splnit ! . .

héééj prodavači snů za život krátký hleď se činit z rákosí čmelák k řece vylít když mladá žena čeká dítě v cukrárně ráda uvidí tě nejdříve sladké kyslé, hořké pak malinkaté sedí v školce jak je ten život s dívkou krásný procházíš se a nic nevlastníš najednou hlasné dítko přijde vždyť ono je super když to výjde znáš toho příliš snad i více než spokojené zákaznice...?

známe tyto příklady přirozeného chování z přírody a přeci jsme náchylní k výstřelkům ! . .

bouře vln povodeň smetla ta hnízda pět ptačích citů u matky pláče zděšeně hvízdá už uplavala kolébka i slova jen máma malá křídýlka vzpíná stéblo a hlína stébla a hlína nemůže jinak než začít stavět opět nový svět ať veselejší ranní písně mohou pět

několik miniatur polihuje líně před televizním odpadem, ale nemůžu protestovat ani trestat, leda tak sebe, jsme v proudu komerce dávno po smrti, vyvezeme se autem do hor a při kouření umíráme dál ! . .

dělej své dílo dle pocitů slimáků osvětlených měsícem ve tvém srdci vyrovnaná nad mělkou řekou pískové bělejší než její stín nesouhlasíš se mnou že ten kdo věří člověku je gravidně třepetající se mola proti oknu a má vždy a všude největší šance být podveden ***

když jsi zdravas máš naději kdo má naději má všechno zkušenost praví odměním štěstím tu která naučí co nejvíce lidí být šťastnými z takového života nejsou dobra rovna jeho zlům ***

sláva je pomocníkem k zvětšení záplav v přemíře světového uctívání člověk je velkým hercem jediný světelný den velké svůdkyně na vyvýšených schodech amatérky naděje profesionálky v úsilí vědí jejich selhání jsou semeny příštích skvělých úspěchů ***

jsi posmutnělá když musíš být ale nezoufáš si... pro vznik květiny na zahradě byla potřeba práce věků pýcha a bohatství otupí pokora vrací člověku lidskost ***

štěstí je přitěžlivost účelu k čemu žít když není kuráž pokusit se o cokoli ? přestaneme být milující my sami jestli nás nikdo nemiluje nejlepší volbou pro každého jednotlivce je dosáhnout nejvýše jak jen možno pak snadně vypadaš jako anděl když jsi byla v sedmém nebi ***

jsme čísly na tiskopisech statistiky jsme někdy vedeni i jako lidé ve fanatismu evidence kliky zář lásky výjde ve srovnání s čísly je ohněm v rozpálených myslích kde po slovesu ...miluji je ...pomůžu ti nejkrásnějším slovem planety ...ještě že držím si tě v objetí

zaostři zrak a uvidíš, nemáš čas ? tak ustrň zas, snad je ti na obtíž se zamyslet, zpomalit ? anebo jako člověk žít ? . .

nejtěžší slzy do srdce zoufalstvím vchází šíjí labutí nohy neběží jen ztrnou v kamení ženám zjihnou slova děťátka moje nenarozená tolik jsem si vás vychovala a kolik pochovám vás znova ***

dobře jím holátkám nenarozeným nemusí se vracet do mámy ani se nezachytí v sítich nebolí a netrápí je žití ***

v toužení život neporodíš dej znamení naději do živé vody ať šupinu vhodím a dítě z lásky zplodím ***

maminko neopouštěj ji ona odejde ať se vrátí ta duše dětská nenarozená tvou lásku ráda zplatí nepohozená štěně zatím... ***

na špičku stébla mladé uložíš do větrů k zemi se skláníš polib ji miláčku radši prochodíš na ní osud matčin život vše mění ani tak ani tak lehké to není

když neuskočíš, zajede tě, v zimě, v létě, průlom v kariéře chystá, kariérista ! . .

tajemné je pole kariéristy myší cestou ukazováčkem zvedá listy a zvrásněné ovoce seká hlava nehlava zatímco jsme leželi zasáhl mě prst natažený od světla měsíce jako cívka ohně do linie bílé hlavy v něžném polibku a po žhavém vláknu vešla do mne láska..

to je poesie budoucnosti, žádná metafora, žádná poetika, ale ten obsah je zdrcující ! . .

evoluce je dílem přírody vývoj řídí základna genů souhrn náhod ve využití příležitostí živé přírody snad byla na počátku prozřetelnost a jiné světy měli stejné šance jejich evoluce může mít vyšší úroveň jiné galaxie a planety kde život byl, je a bude

jenom neříkejte, že přeháním, násilí všude i v rodině stále víc plave na povrch, a stále tíž je žít bez násilí - trvale udržitelný rozvoj ? . .

mrtví jsou neporazitelní odstraněni z reality ječící rodiče a ječíci děti zmrzačení v tichém chodu času hřeby pro ukřižování figuríny pocítí tátovu lásku skrze mučení věkem batolata v celtovině a násilí směšné víno a hořkost čokoláda a pražená kukuřice strom hrůzy transfokátor k umírání..

co je k závidění ? mamon - změní ti život a zcizí čas ! těm lezcům závidím, co zastaví svůj čas, aby pohlédli jak pomalu plyne pod oblaky život a sice bez kyslíku, ale zacítí tu odstředivou sílu do vesmíru ! . .

jsem vrtošivý vítr jako vzdálená hudba v opakujícím se potlesku tvář rozervaná od skal a uzdravená orchideí vyhýbám se nespočetným větvím v mém údolí větrů naslouchám chvalozpěvy hmyzu

jsou jiní jako my, piloti létajících strojů, nehledí na domy, když stoupají nad letky ptačích vojů, hledači tras a výšek lodivodů, setkání se zemí se často v noci bojí a vydechnou až když kola stojí ! . .

své rány pokryješ měchem s vůní mincovního rosolu na mém rameni udělej shromáždění minulé noci pod prachem pohlednice klouzaví albatrosové opouští dům starého kamaráda do deště hřbitova do hrobu stejného jména pod těžkým mrakem blesk z neonu je v louži smýká se ovzduším jak v ohřívači vody orosí světlo lněným vláknem

jakoby tím princípem byla : začít, aby skončilo, je to opakování, spirála se stále vyšší kvalitou ? spirála bez konce ? . .

nedovedu pochopit princip existence z černé tmy třeskem napřáh stíny zakřivěné jak galaxie v nichž sluncí součet planetí stíny poběhlice nedovedu pochopit ten kámen zplyní vodu božím snad vnuknutím je u ní život u porodu a zlomí mrtvou hmotu pro věky věků my lidé běžci pár staletími od prvoků k buňkové informaci bláhově věříme že náš popel je věčný příjde čas účet bude zarovnán dluh nutno splatit a do černé tmy se vrátit..

tak a jsme bez rýmů, film je černobílý, patos nulový, nostalgie žádná, čistá fakta - jsem moderní, módní, chic ? . .

v nádražní restauraci padl mi do oka pláč málo mocného postavil se chudý model trans popela a přál si válku průduchem plic skákal mu písek nějaký svět a chrapot tak jsem mu koupil menší rum pil jako stožár hledící sýrovým okem

ten koncert byl supr, nálada skvělá - asi jako dávno předtím, pochopil jsem, kdo zlomil hudební dějiny světa... . .

odvál jsem růži ze živého trnu u louky neznámých fialek uschované v lesích jenom pro tebe k čemu je lhaní pod hvězdami v noci spánku obejmul bych tě na denní procházce a naslouchal tvým zvukům sýkorky v chladu i kdybys byla v slzách zpíváš upřeným pohledem do galaxií jenom pro tebe půjčím si kolo koupím pizzu a dva lístky na McCartney

to říkám jen tak ledabyle, ale ty oči mne propálily skrz, až se zadymilo a já tam klidně stál, aby nebylo vidět, jak jsem trop ! . .

jezdil jsem na novém kole zmizel ve skryté myšlence mezi bodnutími porodu prvním pláčem do záře světlomětů v poště nebylo nic žádné tělo svíčky anebo krupobití v majáku jenom teplo uvnitř kostelu vpád měsíčního svitu štěbetání ranních ptáčků a dva rubínové korále ve tvých očích model královny a já - vůně sosny..

to je hloupost, že staří lidi se nemohou zamilovat, oni jenom nemohou tak vyvádět, jako my ! . .

postarší dáma tažena dolů po ulici v stojanu na deštníky má šňúru perel v ústech umdlívá v parku do velké lepenkové krabice nedaleko stromu který odešel jako její nová láska bez ošetření

léta tudy procházím jako bych neviděl a nebyl, jenom to něco tě musí nakopnout a zastavit, abys viděl a překonal svou slepotu ! .

vstoupilo mlžné ráno do naší ulice nakopává zbloudilé lahve staví se u pití kávy u ženy usrkávající se ztracenou tváří horkou páru tam se vrátí slunce slyším telefon proti uchu dýchání třešní stoupající povyk vykleštěných sedmikrásek záhvizd elinky môžu začít hrát jako spící holub a zalévat svůj kaktus žlutou tváří nemoci

ty kočky jsou jako seismografy, taky hlodavce i domácí zvířata, např. slepice - uklidní mě často velice ! . .

těšíme se že naše nové kotě přede schoulené u ohně hustý déšť tluče do kovu střechy do mého podpatku na dlaždicích vítr bičuje křoviny než bleskově shoří blesk a temnota je hlubší naděje sdílí naše teplo těší se že nové kotě přede

nepodceňuji japonce, umí zaostřit detail až k nesnesení, a pravdu vyrýžují do tla, je zajímavé uvidět ji in natura ! . .

náhodný poryv opět a opět obrací stejný záznam starobyléhu fonografu rotace v každém zrnku rýže v semenech trvalé lásky pramení

virtuální mezinárodní spojenectví ! . .

pozdravení sběratelkám džbánků vyvolávačkám shody, léčitelkám nemocných srdcí nejlepším pro všechny i pro mne dívkám s úsměvnými ústy hladovým labutím svatební šaty kupujícím milujícím a plačícím milenkám též odhodlaným a chybujícím hledajícím a nacházejícím málokdy bezstarostným ustarostěným hledačům souzvuků einklangen, consonancen hledané a nalezené na Lyric Ecke The Poetry pages Písmák, Archa, Depka všem virtuálním přátelům kterým na mně záleží

co není, není, ani sherry nevzkřísí touhu co není... . .

piješ tu sherry piestuše chladně ležíš a dotýkáš se mých rtů voníš tu sherry nettingem chladně měříš v dychtivém lůně touhy přikrývkou splyneš bílá pettingu síla dej již na moje čelo ten prst o ničem chladném nevěděla's ostrou chuť do mrtvého těla piješ ji sherry skvělá nesmírná vlna slasti proteče něhou tvých rukou polibků pohlazením vzpínáš se jako v strasti tajemstvím otevřených dvěří tvoje tvář voní sherry v kolébce se mnou nad propastí..

básnička komická, s komentářem a oceánem... . .

zanech štětce (malíři) kup si pilku (tenkou) budem ničit (vyrábět) rámy chvilku (z trámků) bude teplo (spoceni) u pece (v dílně) utoneš tam (v potu) na řece (na plátně) co je koho (tebe miláčku ?) do toho (do milování ?) že rád bloudím (třeba s tebou) oblohou (nemám závratě) stvořím štětcem (šeď a modř) oblaka (cumulonimbus) ptáčky do nich (condor) nalákám (dovolenka Tahiti) už se hrnou (dětičky) mračna bílá (kupy tvarohu) nestaví je (esenbé) žádná síla (kulturista) pod nimi dlí (hluboce) velký pán (nemluva) co je tichý (šplíchavec) oceán (ještě více vod) jak tak lítám (usilovně) rámy tvořím (ničím) ustrnu : (zdravě) ta pec mi hoří (nezdravě) honem vědro (děravé) nakloň rám (ale děvče naopak) vodu z moře (z obrazu) liju tam (na pec) oblak páry (páchnoucí) oknem (k sousedům) stoupá (rychle) na podlaze (saze a voda) pec se houpá (pomalu, ale rozhodně) zůstal rám (ani plátno) pryč je modrý (bejvávalo) oceán (no nevím, japonské moře je modré a tichý oceán je do tyrkysově zelené) pak večer nám (v neděli) světlo zhaslo (v atelieru) mám jen chléb (starší) a slané máslo (mírně) proč se bojíš (juj juj) potichu (stydí se) že máš jizvy (z operace) na bříchu ? (slepáka) ?

slovo dosáhne dál a rychleji než světlo, ale příroda so rozumí a neplodí ekologické katastrofy, jako lidi... . .

bodejť ne je to asi tak čuměli do plánů inženýři zamíchali betonskloaocel štíhlý ten barák bude devět pater do země blíže k magmě a tlaku jádra planety padesát k obloze blíže k centauri a černé díře kosmu až tolik ? to už neumím si představit to dílo ! a ty básníku duše básní zkoušená tvým posláním jsou patra slov a hudby patra vidění lehoučké přiznání.. kolik pater vidíš do země a kolik do nebes ? blýskají se v nich bílá břicha velryb tvoje duše vidí ještě dál a výš na boží břicho budhu v sakatě žraločí ploutev do skleněného tunelu moře v nigatě a plačícího muže ve výtahu v eiffelově věži