PROLOGY JORDANA: SONET

nepýtaj sa, neviem nič, bijú bičom ? riadne krič !

bite čelami do mramoru schodísk neustále prebíjajte sa kým schody nezaznejú ako struny hárf to ona po nich beží biela ako zajačia kožušinka a krásna so znejúcimi vlasmi neustále krúžim opojným vzduchom bezmocne sa k nej blížiac ako vták ktorému je boľavým křídlím

slnečné ráno, keď myslím na teba...si, a moje oči v tebe neprestanú túžiť dlaňou prikrývaš ich ale ony vidia stále krajšie lásky plné podrobnosti - koncert cvrčka v ostí

nedá sa vyhnúť tomu, aby si dýchal, pil, miloval a umrel... . .

milá moja, úžasný je chlad ktorým nás prijímal tento čas a svet sme bytosti ohraničené nepretržitým odumieraním túžime po ľudskom teple ktorého žiarivá klenba od narodenia planie nad vodou ostrokamennej zátoky do teba do mňa a do detí detí vydali sme sa na cestu ruka v ruke myšlienka vedľa myšlienky hľadajúc vstupy do tela tam kde sa rodí signál zmeny rytmus slov tep srdca schvenie zreníc sme k sebe priblížení na vymedzenie kriviek na pochopenie súladu

nevedel som, že sa nedá omdlieť od hanby...

z krve a lásky je rumenec noc je náš priateľ a spojenec aj tvoja tvár je červená ty si tej farby premena veľký voz ako tanečnica neba nad vodou visí zo svahu myšlienky, keď sú vedľa seba dodajú túžbam odvahu chlad noci, to je divný brat viac musím o tvoj život dbať snad precitnem raz v spleti tvojich snov a prebudím ťa mojich prstov hrou kto mlieko na krv ráno premieňa má tvoju tvár, je z vášne červená prilož si hlavu k mojej dlhý čas a nevrav kedy musíš odísť zas...

to začiatočnícke muchlanie musí prežiť každý - vraj : kde sa to teperíš ! . .

sklonený nad tebou horúcim dychom spaľujem plamienok a šepkám pri tom l á s k a ty si ten plamienok, jazyk môj túlavý skáčeš cez prekážky a kto ťa zastaví l á s k a zatiaľ čo pod blúzkou bozkávam maskoty učíš ma bolestiam v predsieni samoty l á s k a nútiš ma spaľovať celý som rohatý zo šiat ťa obnažím od hlavy po päty l á s k a sklonený nad tebou horúcim dychom spaľujem plamienok a šepkám pri tom l á s k a

dávaj dobrý pozor, stejne nezbadáš, kedy ťa predbehne a bude zrelšia... . .

biela kvapka, biela pena padá dáždik ? padá dážď ! nemáš dáždnik ? tu máš plášť zľahka ho maj na ramenách a na hlave čiapku zvlášť biela kvapka, biela pena ty si voda premenená

žena je úžasná a často o tom ani nevie... si častica a na časti sa delíš si žena na bytosti rozdelená na teba hľadíme sebe tak podobné tváre a prechádzame vedľa teba v dozretom zaujatí nespoznávame že sme z teba zrodení

Picasso, Buonarrotti, Goya - čo by si povedali ? nechýba tam Beethoven ? . .

vánok sa ti oprel do vlasov úzkostne sa schvelo lístie úst na modrastých krídlach včelej kráľovnej blysol vejár odleskov a tieňov to Picasso, Buonarrotti a Goya životu smrťou neodlúčení farbisto odetí jazdci rotondy pricválali po vesmírnom nebi

že sa láska nevráti, to som vedel, ale že navždy ? a vraj nehrdzavie... . .

lámeš sa ako korálový útes večernou po západe slnka blúdiš tmou ako kuna tmavovlasá luna múrmi mesta hľadáš naše miesta bozky ti tam ušli počúvam hlások tvojich huslí lavička je pustá zuby má rozsypané v ústach

ostal som s ňou sám - dievča, ku ktorému som ju cítil, je už dávno preč - ale ona mi zostala verná... . .

zelenajú sa kvety na záhradke belejú stromy okvetím a moje city vracajú sa k láske aby pretrvala pozorujem ťa v spánku myšlienka na teba sa vo mne pootočí a sú tu opäť muky tie náhle otvorené oči hladkajú moje chudé ruky vstúpila si do mňa a ja sa hľadám v tvojich otázkách

tie rozchody, tie rozchody - kamene zahodené do vody ! . .

v tmách mäkkých ako tvoje vlasy na mojich ústach svoje nechala si hneď potom v lesku vlhkej dlažby odzneli tvoje kroky navždy a mestom doznel šepot slov v tme ponúkavých výklenkov na moje polia pastier iný vkročil cez snivý úsmev tvojich očí

viete, ako vonia západ slnka pri lúpaní pomaranča ? . .

statočne ako gladiátor jesenné slnko v purpure plášťa večer dokoná ty milá moja lúpeš pomaranč dužinu napoly delíš prudká vôňa stúpa od tvojich rúk prchavá a mlčanlivá spomienka na ústa rýb

niekedy sa nesústredím ani na to, ktorou nohou mám vykročiť... . .

chveješ sa vo mne celý deň som plný tvojho hlasu ktorý mi placho odpovie na zastavenie času aj ten hlas v školskej lavici vzdychne si na otázku maj milá líce na líci a zopakuj si lásku

ani bdieť, ani zaspať, ani tam, ani naspäť ! . .

na ústach krv a pena zas večernicou zaplavená zas hlavu skláňa pokorne a odovzdane v podzimnom vetre ktorý prudko vanie suchými perami zmrazuje moju dušu ohnivým kordom preťatá je noc zvírené vody snov zrkadlia moju tvár krutá hudba znie bez pohybu úst volám.. poznám ! NIE !

to bol presne ten deň, kedy som nemal vstať z postele... . .

tmavosť tvojich vlasov na tú si nespomínam mäkkosť tvojich úst na tú si nespomínam neha tvojich rúk na tú si nespomínam na farbu krve ani si nespomínam len moje prsty cítia lupeň voniaceho kvetu plachý je mesiac ale niet maliara niet už ani muža so ubraňou

dobrá melódia povznáša a zrazu si myslíš, ako je všetko fajn, aby si zakrátko zistil, že všetko je ináč... . .

v nás krv je nepokoj bláznivý kolotoč vnútra súmrak do boja zovúci chtivá sopka do nás chrlí rytmy vzdorom duniace v nás krv je blízkosť nastav dlaň a vnímaj zuniace tóny radosti spev to krv v nás horí pochodeň sme planúca v jedno nás spojí oheň zo srdca

niekedy si myslím, že som stavaný hlavne na rozlúčky... . .

rozlúčili sme sa a ty si odišla vlahý je večerný dážď na zaklonenú tvár odišlo chvenie mäkkých úst odišla teplá dlaň, hnedé oči sú preč v hrudi mi doznievajú tvoje kroky sám ako v narodení, tak aj v smrti stojím tu v prítmí bez teba tá, ktorú si mi zanechala s bohom spaľuje všetko, som len slovom vypovedaným do nemoty

je taká, ako žiadna iná, vážne, tá duša je iná... . .

duša jozefínky spáva holá v éteri niekedy....už tu bola na kráľovskej večeri sama aj toľkých hostí aj dráma pochybností ééj všetko sú len kozie kosti all is only bonly goats tuším že zase viem že nič neviem...

ono se to řekne, jenom to zkus ! . .

lehounce až jsem se zastyděl slunce jsem z oblohy pro tebe svěsil abych tě uviděl s bázní růst když moji poesii pro bohy básníš z úst

to je o vedoucí roli motivace ve společnosti... . .

vrána k harfě sedá kámošku si hledá lehká práce ale běda konverzace hráti pazourem se nedá sedí vrána od závisti bledá dny si plete i péra ve chvostě tedy včera byla středa a hladová jsem už od oběda máš pravdu sonete bez sýru prostě hrát se nedá !

tady mlčím jako hrob, někdo moh by mne nakopnout... . .

jsem antúrio srdce mě zebe jsem taky sonet a duše z nebe jež jednou o pomoc volá pak jako vítr dálkám neodolá jsem oblohou co bouři tuší jsem ten co tobě oddal duši a v dílně dávnověku vše dělá ve vteřině spěchu vše taky klidně v lese sedím a na své dívky s něhou hledím jak hrají si ty inspirace jsou jako pírka jako zrní v klase a neuvidíš hezčí žlutou slámy než metaforu v milování vždy nová vášeň nové trylky tak něžné mohou být mé chvilky a třeba kuska nebo forte zábrany duše plané zbořte a poddejte se tajným přáním zanechte stud k lásce a hor se za ní !

trápenie je trápenie, a toto je veľké trápenie... . .

ja nezakrývam slnká Jozefínka len napíš že nemáš šťastie a svoje krásne básne odvrhni do priepaste tam v hĺbke dna tam najlepšie sa skryjú pred očami sĺz a postrážia tam zmiju poéziu hadím sérom budú nás očkovať tvojím menom

to je miesto, kde nemajú čo hľadať telá a obcujú tam len duše...? aj, aj,! . .

dnes na úsvite prišla chvíľa keď duša zo mňa vystúpila a dušu Jozefíny nežne vzala aby ju do večnosti sprevádzala nehlučné otvára jej brány do ticha, do nirvány kde leží božie vnuknutie a srdcia láskou puknuté to tvoje už má sivé vlasy nešťastné omyly preberá si na návštevy už nečaká veď načo život na draka vtom duše, čo za ruky sa vzali pristúpia k tomu lôžku z diali pohladia srdce láskou znavené a pošepnú mu znamenie ty milá moja nie si telo čo do večnosti letieť chcelo si láska večná, duša čistá môj boh pre teba život chystá ďakujem, hoc nie sme ešte v cieli ďakujem ti, že sme sa uvideli už za ruky dve priateľky sa vedú nádhernú prežijeme biedu...

to se nahledáš, a k tomu ve vlastní rodině ! . .

takový malý smutek se mi vrátil jako bych dálkám utek a azur nebe ztratil nebylas tu a nevím zdali bolíš zda tvoje dny jen tklivost duše zvolí anebo domů k mámě tě to láká nehledě k tomu že stoupneš na boláka tak přeji ti tam svou naději si vzíti v dobrém se s máti rozloučiti ať svoji cestu konečně v lásce shledáš a její souřadnice na mé vlně předáš

neustoupí a neustoupí, jakoby neuměla... . .

dospěla jsi marná sláva znáš svoje i lidská práva když přestaneš trucovat naučíš se milovat jako bosá divoženka prošmejdíš svět v dovolenkách to ti přeje jak bys met co se směje tvůj sonet...

tak nás tluče, až ji máme rádi, není to neosobní, více zahřívá, než chladí... . .

co očekáváš od soneta když takový je popleta než svoji báseň upraví kritik ji hravě odpraví však ty jsi jako básně družka polaskáš a narovnáš ji ouška nafoukneš, vyspravíš každou chybu a ještě nabídneš bílou rybu rosa studí, milý pane a jen víly uplakané umí na ní tančit zlehka mlhovinka ta je křehká

tie chyby budeme hľadať do posledného dychu ! . .

prepáčte ostudu človek chybami sa učí a osud je skúpy som obeť osudu ja sa nepoučím a opakujem chyby ako hlúúúpy radšej však krásne chyby lásky budem opakovať než múdro nechybovať

nikdy neví co chce, to je jediné co ví... . .

tichouňce hladce měkce kartáčují se hřebce nad stájí bolavou orel kroužil slzičku do oka dívce vložil polibek nechtěla ze rtů stírá vábivé pálení kavalíra tichouňce hladce s písní kartáčují se klisny chladivé na dotek chtivé tísni nabízí sto let lásku hříšní

to bylo příliš, na to nemám slov ! . .

nechte ji prosím, to se nemá okřiknout dívku, co je němá čte z vašich rtů ta hrubá slova a hlouběj do sebe se schová pojď milá, nech je, to se stává ty nejsi hloupá, ani kráva život je otupil a opustil je cit hrubostí jen nouzi chtějí skrýt němá se lépe do snů hodíš cestou domů tě doprovodím mohu tě líbat a mohu dvořit doteky touhu někdy vzbouří i tvoje vdychá, šeptáš ... láska už nečteš už cítíš moje slova vzácná bláznovství školy já vím co tě bolí proč basset u vrat měkce havká za plotem jako ty kulhá kavka myšlenek místa zvláštná přání lehoučce hladím teplou dlaní belasé zvonky z bílé branky nad obočím ti líbám ranky a ranné svítání neví ani jak dlouho stojíme vyšeptaní

ach, proč ? . .

když městem chvátají ranní mlhy má letka labutí krouží kruhy jak duha na moři jak hrdelní skvost překlíná údolí nuselský most smrt prý tam nebolí místa máš dost hluboce na poli dlí spravedlnost srdce mé proradné vzalo roha do prázdna nepadne věří v boha bez lásky souzená sladce spící má bunda kožená na silnici černá zem vbodla se do oblohy bůh leží pod lesem žádný pohyb jen kytka ve větru zemi sklání bolavou hlávku si polož na ni

to by bylo, co ? . .

sedla mi na oční víčka snivá modrá laštovička létám v moři travních stébel dohlížím na hnízdo šedé já v něm jako hlavní správce sedám do slov na mé skládce je pro příští generace vláda slov a jemných sklíček opravuje jídelníček dvacet slov je v každém věnci pro slovenskou slovinspekci lehce se mi tady se žije na mé skládce poesie odpovědně vůči vládě chovám slůvka jako mládě speciální krystaly budou višní v čokoládě žádné zatím nenabízím v baleni prázdné zůstaly..

jo, jo a nebudu už jiný, snad ještě více líný ? . .

inkognito či virtuálně chtěl by to rychle změnit ten, kdoví ví co ví o sonetovi nebude lenit žít třeba v kapce rosy prevít své větry honit Prahou tou ožehavou lávou která plane nocí a taví zlato mincí ***

můžeme v parku sedávat a líčit stětcem vlásky a sypat třešničky rtům rudokrásky vím co je krásou gejší jsou ticho od střevíce zmatené duše konejší uctivé společnice ***

jenom ten poslední vlak not in my back pokládá ohně obětní a ke smrtí je koketní umírat se mu líbí hlupák kdo dvakrát stejných chyb se dopouští jen moudrý dělá nové chyby a všem je odpouští ***

i tvoje něžná květina krása co s tvrdostí se prolíná a žhavější je kámen z propálených kamen ***

ten sonet už je takový blaženě líhá v trávě anebo v lodích lanoví svůj život žije hravě a myšlenka mu napoví uchovat si tě v hlavě...

pokuste se, jako já, vzdálit se k sobě blíž meditací, když koně napojíš, usedneš na břeh řeky, na vlaky pomyslíš a na své jízdní štreky... . .

děkuji ti, že poznal jsem naše duše mohou žít to tělo a ty krásné věci mohou být přáním tužeb jak vymanit se z klecí v duších dlí víra o ní svědčí básně světlem slov, které zhasne jak dotek bez citu že jsi tu v mém mozku magnetické vlny podle tvých vln souladně se vlní a moje duše, karma nirvána v meditaci štíhlá a ploská se neustále vrací shazuje jarma jež pomalu ztrácíš v očích vlasy svět reálně hlásí o vyrovnání s bytím, láskou i nenávistí i s nadějí nechť takovou mne svedeš k jiné že neodjedeš na vyblýskané karoserii vůně peněz lesky slávy pravý zlatý hřeb a já tu zbydu prázdný střep...

mužem se tady stáváš v osumnácti, když jsou na tebe paragrafy, být muž, je jako trest, obejmi mě fest ! . .

to o čem mluví se jsou vize hraček to odpouštění není muž to je jiná míra muž se nerozpláče muž se neotevírá jenom v jediném schvění pocítí muž svobodu odpouštění smělou volnost říci miluji tě celou jsme jedna bytost lidská milující tvoje i moje děti a toužím to všem i světu vykřičeti ona je tu láska která nelíp umí odpouštěti

už se hledá, co ? mládí, jsou to černé vlasy, jiskra v oku, kamarádi z diska, výška kroků... . .

o kolik těžší mnohdy bývá vstupovat do těch otevřených než dobíjet se do zavřených vrat o kolik těžší mnohdy bývá duši znalou než duši ztracenou nalézat a mnohdy klíček jiným hodíš a k sobě oknem chodíš když jsi mlád

básnička kratušká, myšlienka malá, ty rosa modelom si mi stála ! . .

kvapka rosy krehká a mocná bojí sa kosy v noci zo sna krásna je tvojou láskou vari opeknie ani sa nevyparí

taká zaujímavá miniatura, ako písať báseň ! . .

miláčik všetko krásne a zbytočné z tej básne pekne vyškrtni á škrtni (nepotrebuješ pero) á škrtni (ani vymeniť náplň) až konečne dielko doškrtáš bež na lúku zahrať si fotbal s pampeliškami (lebo to už nebudeš ty)

co jiné, než víla sedí tam někde u klábosnice a píše má slovíčka ? . .

hééj IT vílo to se mi ulevilo nic méně a nic více než sličná virtuální tanečnice hrotová šipko na sklíčku se vrtíš neonku rybku do úsměvu nutíš voda je chladná a doba zlá do sítě padla a nevyvázla mučednice ach - IT vílo proč polibkem promluvila's z učebnice ?

mrkněte se na několik způsobů, jak léčit citovou demenci... . .

znáš někoho kdo nepotřebuje obejmout ? posílám čaje bylinkové : zelený, průduškový, průjmový mateřídoušku, hřebíčkový drcený jablíčkový ovocný, šípkový černé : čínský, jamaika, anglický černý s bergamotovým olejem spařený trs, hermargora jiné : magor peruánský, poslanec hezký makarón italský, francouz klíč dojče welle pelle melle český čaj neředěný z neratovic (dioxínový) ruský černý byľ a mnohé další opravdu výběr bohatý v čajích sáčkových i sypaných dexfenmetrazin na předpis a zubní pasta Calodont se nekonzumuje fernet s kolou a citronem bavorák ale ten pro magora neznám bergamot na horách pomáhá od samot hermagora spařený trs je čaj čarodejnický na srdeční šramot pro lásku divé báry a lásku troudů vhodný pasty si namaž hodně kolem očí abys mohla líp strašit sukýnku neotočíš já nechodil ani s diplomatkou natož s diplomantkou na diplomatickou no vidím že pro jistotu jedna živá voda ze studánky co si v ní myl oči Orten... tak si myslím, že opravdu všichni potřebujeme obejmout a zapíjím vodu ozonem..

tak to je nehoráznost, založila básně do encyklopédie, jako záložku, a já nemám co založit ! . .

kam's dala moje básně chodil jsem si je číst byly tak krásné a nezbylo tu nic už není slunce jasné už ani ptáčka hvizd hřejivé světlo zhasne a ze rtů sfoukne svist hleď mi je rychle vrátit přec nemohla's je ztratit

na dne oceánu hviezd civíme na hladinu, určite to nie je moja ryba, daj mi inú ! . .

na lásku moletky z rozmarnej poviedky môžme sa hrať v hlbinách hladiny na dne sme jediní vráťme sa späť len od hviezd závisí prezradiť čia ty si nechám ťa stáť pred bránou kostola blázni sa pomodlia než začnú kliať raz tú loď prevrátiš a nikdy sa nevrátiš budeš sa smiať aj na živú hrať

či sa tie duše flákajú, Bratislava, Košice, Praha i Žilina, už ich noha omína, prešli polku zemplína ! . .

hééj pravda nesmúť stále si ako v kvapke vína v kale sĺz dušu ti hľadám jozefína aj moja duša učí sa tajne lietať čakať pod posteľ skákať strunami hrať ak tvoju nájde hneď mi ju vráť

v nebi sa majú nebesky, na sľuby neveria ani hostesky, tak som prestal veriť ja sebe a vrátil sa späť líhať v sene ! . .

retiazkou zo zlatých ohniviek sľubov vyšiel som do neba stretnúť sa s tebou no čas bol márny nádej som stratil bez duše, bez karmy späť som sa vrátil srdce ma bolí už nemá čo tĺcť ústa mi horia jak žeravá púšť noc z tvojich vlasov viera z úst neha rúk a čierna farba krve boli prvé potom si bola ružovým plotom lupienkom kvetu v prstoch čo cítia tvoju vetu bez maliara lietam bez soneta

stalo se a bylo ti tam tvrdo, tak jsi šla sjezdovat Malino Brdo ! . .

ulehni do mých divých snů rád s tebou do tmy se propadnu tvář vášní celou ruměnnou zatoužím k svojí pozvednout v milence člověk je na roztrhání než jednou rozkrájen už druhou lásku shání snad obě se potkají a dosáhnou těch výšek obejmout potají království pampelišek

včera jsi přísahala, že ke mně už nevkročí tvoje noha, dnes tady vyzváníš, já zadem beru roha ! . .

už jsi tu ani nevíš jak jsi mne potěšila když samotu jsi opustila jen samotář ví skutečně jak vzchopit se je statečné amorův šíp a tvoje ruce malé jenom bůh rozhřeší a služebník všech barev jenž múzám slouží stále ty Pio svatost slůvek slav ať naslouchá ti lačný dav těch kteří žít by chtěli svůj život s tebou v lásce celý a dobře víš že mi je ctí když svého Poe navštívíš pro méně slov tím více smyslu věřím a doufám že neodvisnu...

tady vidíte, že nejsem žádný dramatik, škrupinka a lípový lístek a atlantik !? . .

tolik si Pio namlouváš jak maličká jsi až vedeš válku s mravčí pílí a zapomínáš na své síly na velikost svých básní zní absurdně říct ti nebuď malá ale nedopusť aby's malá byla a do škrupinky se uložila příště ti pošlu lípou poštu abys to lépe pochopila...

radši nevysvětluji, nebo bych to zamotal, a než by se to vysvětlilo, nevěřila by mi a vzala na mne samopal...! . .

Poe : básnička moje nejmilejší staronová síla promiň básnířko roztomilá že opět se ti připomínám ať je to vzduch či voda půda pole všude rád tě slyším knihomole... Pia : jasně novinka vždycky si říkám odkud na mě tahle veršovánka vybafne něco jako poznávací znamení "byl jsem zde, Fantomas" anebo číslo domu a kapesníček v okně že jako jsme doma a čekáme...

já to tam neznám, sláva tam je prý jako pěna na kávě, běžná věc, taková vídeňská káva, a vůně kavárniček, a hotelové jizby klíček, a nemůžeš jí najít sponku do vlasů, na tom Parnasu ! . .

pod mostem tabu z ghetta první i poslední věta má právo veta každá noc je svatá i ta bez Soneta mladinká vdávala se jakoby pohádku četla svědčí ji na Parnase v chrámoví sukýnka světlá bolí to miláčku bolí chlad rána do sebe schoulíš mladost se s odvahou schází už nejsi pannou jen srnkou v mlází

ubližovali jí, namyšlená královna a její syn, byla jedným z nás, učitelka ve školce, nikdo nepopírá, že byla jediná ! . .

ty na světě jsi jediná jsi mojí kůže s hlínou srůst tvé kvítí všude cítím růst v barevných slůvkách voníš z úst i v modrých očích štíhlý vzrůst máš ruce na mých ramenou ke mně se skláníš nade mnou jak Diana se vyjímáš ty na světě jsi jediná jasná i tajemná teskná i radostní každinký tvůj bod poznám s přesností jež jenom ke rtům může vést ne nemůžu se milá splést vjezd do nebe tmu protíná na světě byla's jediná

je to tak těžké k pochopení, z chlapů vytloukat něžná slůvka pro všechny ženy ? zato co poví, platí dvakrát ! . .

snad milá jednou povíš do hlíny zahradníkovi jak myšlenky ti letí a nabídneš mu květy posly z tvého srdce on rád podá ti ruce a miluji tě ...poví když umí to říct slovy když neumí - tvé srdce ať mu sdělí o lásce pravdu o tom - kdo ví proč bydlíš v básnikovi

střelit po lani, je jako výkřik vorvaní, i když jí do nozder zálomek vložíš, ať příště zasáhneš svůj vlastní kožich ! . .

když v ranním oparu do trávy mě položíš jsem to já miláčku kráska s parožím hlas milého jsem poblíž tůňky slyšela radostním tryskem jenom za ním letěla blesk z jiné strany větrník mne otáčí smrt bez varování halalí v ostrém bodláčí ztrápenou steskem sraženou bleskem však už víš kde v ranním oparu do trávy mě položíš

jednoduše nemůžu bez ní být, nemůžu tak moc, že nevím zda je to kvůli ní, anebo kvůli mně, jsem OK ? . .

když zhroutí se ti svět nikdy už stejný nedáš zpět já viděl tě v dáli s jiným jít tělo už nedovedu ti pohladit protrhla's moje rybí žábry iluze bílých lesků do jezera padly zavlhlou bolest z vody cítim očí zář už ti nerozsvítím shodil jsem žaket lastovičí vrať mi ta slůvka ze rtů vrať je - křičím žal jednou dozní a pak musím jít slůvka zas do mých polí posadit

to není ani ikebana, ani bon sai, to je tvůrčí krize než se rozletíte až padnete opět (po kolikáté ?) na hubu ! . .

jsem živý strom v kouli nemůžu přerůst jenom se choulím do jeskyň nebes do skulin tebe a hledám hloubky v kráteru sopky uvnitř básně lásce se dvořím mé haiku jako meteorit září ...když život zhasne rád hbitě pohladím si tě vlčáku ovčáku jak rovný s rovným s myší si hraješ s Pýthií v ohni

IS znamená Information Society, informační společnost, veliký cíl pro perfektní možnosti a podmínky šíření lží ! . .

už nehledají se oázy svět už se změnil a jezírko není jenom tělo ženy jež v extázi v objetí milenců odleskem v poloze zrcadlení nám do tužeb vidí a exploze potlesků za to sklíz

velká slova a obsah ? jedni skáčou z nešťastné lásky aby se vzápětí narodili do stejného světa ? Láska je cit, který zhodnocuje náš život a všechno ostatní je jenom věta. . .

smrt líce lásky na rub mění člověk k ní dorůstá v pochopení že život a smrt jsou ve spojení jak oči embrya po narození

aby jsme měli na co zapomínat, musíme žít, abychom mohli žít, musíme umět zapomínat... . .

poutáni žalem a nostalgií rozplétáme své životy jak klubka zmijí a vzpomínáme všech svých provinění i když víme že naděje na odpuštění není život ji odnáší v chaosu zapomnění

lípový čaj a suché moukové placky u pece v teple a světle a ve vůni - to byl lípový čas ! . .

obláček z kapky nad žhavou plotnou jsi ty lípový květ na vůni lip se v teple měníš a dýchá se líp

sleeping beauty, jednou ji spoznáte, zvláštní citlivou, hrdou, ješitnou, ctižádostivou i jemnou, něžnou básnířku ! . .

báječná spící líbíš se mi jsi v ní věř všichni touží tě najít složitou a báseň tebou voní je o tobě a o ní můžeš hrát na fagot anebo pozoun jednou budeš Diane Ozon

barvy miluji, hned do toho se zaplétá, moje paleta, ta barvy nerada, prý ráda je postrádá, to není žádná práce, pořád se k jedné barvě vracet,... . .

když trávu maluji červenou a nebe černé jako noc vyzváním o pomoc ať mi ten smutek múzy zaženou důvod mám k tomu jediný bojím se ztrácet věci skoupý duch barev rodinný víc hledí v prospěch něčí a stejný jsem i na nebe než vzplanu barvou hutí nožkami žlutá zatřepe hrubě ji černou vnutím však jako kutý samotář upsaný barvám krásy odstínům přeji šťastnou tvář jak svojim láskám asi...

tvá sestra už se nevrátí, a nikdy nebude už tady, do mého svůj svět můžeš převrátit, já nevím, kdo ji zradil... .

do srdíčka slil jsem slzy tvé do mého amuletu kropím jimi ráno brzy záhon tužeb, záhon květů dvě třešničky pod světříkem v dívčím dospívání nesou parfém Treselle Ike k vůním v tancování jen tvá slza chvěje ústy plna lesků stříbra z plechu hvězdička ji k sobě vpustí na své lože v lukách měchu

nejtěžší je odhodlat se k činu, pak už to klidně můžete spáchat, třebas i poddat se mu ať to zkusí... . .

taková malá postavička snad virtuální hříčka zpěvačka z pohřbů ubývá z vosku svíčka kroutí se na webu a láká hrou kde dívka prostořeká řeznickou sekyrou turecký med seká tes co tes perla odskočí a na zem padá hvězdný prach noční oblohy v obočí tiše strádá koho to zajímá někomu to snad sedí každý vlastné si bídy hledí jenom ta malá postavička virtuální svoje si pořád mele a hledá duše smělé troufáš si ? polib mě takovou jak já jsem jsem duší rezonance jsi moje ordonance polib mě virtuálně milý na to mi ještě stačí síly a velké bohatství ti dám sebevědomí narovnám a nebudu se báti ztráty za kterou svobodou se platí ne vše virtuální ti dám své písně obrazy i chrám.

všechno, co bereme příliš vážně, je nedokonalé, nejsme profíci, ale když se uvolním, ukáže se, že nejsem blázen ! .

nerozdávej všechno já mám rád i techno a nebojím se sednout do skifu žádný spěch tak mi nech z těch hieroglyfů každý máme různá vidění schválně to není a někdo taky nerad ryby i vlaky dělají chyby jiný miluje jen klementajn řeka je fajn i ty jsi fajn

vždy když jde do tuhého si uvědomím, kdo jsem já ? chtěla bys mne poznat ? opravdu ? I já ! . .

dnes piju rosu z květin u silnice ve stínu sním u prastarého dubu až sfouknu mravence z pahýlu smrku sonátu napíšu si pro levou ruku o ranním oparu co veverčí rezkou jančí před ocáskem jelení stezkou o očích srnců co v poledním slunci unaví štěkot psů o volnosti v níž přes můj klobouk pádí si pavouk o skocích do trylků do křídel motýlků o koních v trysku o malbě květů ve vůni jasmínu nad blátem polí o radosti co pláče smíchem jež spaluje lásky hrudku to je tvá poesie haiku bílá dojemná ráda bys objala i políbila ale kdo jsem já ? v potůčku něhy hlas šplouchání šumí rybími břehy tvé vlnění ztlumí

není to těžké dělat robota. O kolik těžší je dělat člověka. A nejtěžší je dělat holku a viset někomu na praporku ! . .

snad si to hledání ve spleti slov které jsou zrcadlem ani tolik neuvědomujeme snad v různosti jsme sjednoceni a nebude cesta dlouhá a bezcílná slovo je jako člověk má sílu může být kruté i sladké může potěšit i ranit hledá formu obsah i výraz stává se solidním základem pro větší projekty je to fajn jen se boj nebudeš neoblomná ta báseňka je ale krásná a zaslouží žít co řeknu ti to není vtip : svět stále více je - jsme virtuální jak poznáme že nejsi - nejsem inteligentní robot když nevím - nevíš jakou máme krev (olejíček ?) bylo by to krásné i s robotem ?

.zejména v Praze, to snad odněkud ze strahova ty sukýnky pouštějí v rojech, v eskadrách do ulic a tím pádem stoupá nehodovost, no ne ? . .

informace pro soneta slunce svítí jaro vzkvétá dívky složí kabáty duše shodí záplaty a když neklamou mne vzpomínky vyrojí se sukýnky chichot pestrých květinek jeden by se z toho lek však informace - odvěta prozaická pro - soneta : počkej chlapče potvoro jaro je tu - zhloupneš ! ju ? (on : ale to se nerýmuje !?) (ona : ale je to pravda !)

plaveš v proudu, snažíš se jako jiní, v srdci závist jako hroudu, proč takoví kmíni mají lásku, a já jenom na obrázku !? . .

to není poskakování nad kroužícím lankem samovolné věnčení zátočin a probleskujících plytčin to najednou strhává tě proud který nezvládáš a není vnitřním monologem ale novým průtokem čisté vody docela vhodné k pití možná i více ve verších ve sbírce protrhává se hráz a očistná rychlost vod až zdá se to být úžasné snad slévají se krevní skupiny nesmyslných značek a čísel do jednoho proudu životadárné kapaliny nejen pro vyvolené do proudu lásky do sounáležitostí slastně jiných než DNA kód

jistě bych v anglii psal english, v německu german, v tramtárii tramtár, na slovensku drotár a v česku pekař, tedy tak, jak mi narostl zobáček, bilingvisticky, dokonce i barvy dělím na české (dražší) a slovenské (levnější). . .

ahoj Deeny stavím bourám do češtiny dříví překládám a nerozumím poraď dívko jak po česky psům poručit že nesmí výt po slovensky ? tak zaměnil jsem konec básně snad vyzní češtěji a krásně když skombinuji kapku Engliš ale to bude čistý fetiš nejlepší bude extempóre když dáš mi 1 : 0 skóre

jedna noc a hned se ženit ? jedna noc a svobodu měnit ? to jistě v uších zazní hrom, k zemi mě srazí řádný strom ! . .

ty víš že noc s tebou je uznání a pocta taky víš že jsou i vyšší mety než lásky slzy umění tu lehkou píseň stromů promění v slova prostá pak posnídáme nezbední a schováme i všechny boly světa koupíš si bílé šaty svatební tak prosím moje krátká věta kdo tvoji píseň rozezní?

nepochopitelné, nesrozumitelné, neznámé, tak zkus to rozluštit, ne pro mne, pro sebe, snad se ti povede... .

máš divný pocit obavy když vidíš uhelně černé vlasy a cítíš fascinaci doteků smaragdů pod proutím řas a očních oblouků bílé prsty úzkosti prolezou záclonou v zástavě dechu zůstaneš před děsivými prsy ach ...svítí ve tmě chlad měsíce křivky vědomí neodolatelná je touha k ničení všeho co předtím bylo skryté v slabosti lidské bytosti pocitu krevní touhy očekávání posledního soudu na činy přilepí se stopy a den je pryč lampář se potácí skrze mlhu čas naší minulosti odnáší do prázdného rána než vnoří se do vás předtucha vrány na holé větvi podzimních větrů když hledí smaragdy očí vsazené do černého peří svítící chladně v úplňku vyje tam kojot australských pastvin odvaha dívky zrána svítí jasem záblesků řeky a teplo slunce se vzepře soudnímu dni lampář se vrací zpět na stůl klade dar v karbidovém svitu srdce a lásku

může přijít kdykoliv v životě, touha napravit všechny chyby, které ještě lze napravit, nezasažené nevratnými změnami.. . .

v zelené vlně život se plaví jak převis dravý z chaosu ve víru poznání těžké je couvání on utlučenej muž a ty s pocitem viny přetáčí život svůj anebo jiný ? z kót které nelze dobýt odřený celuloid hlas tvého z monteků procházek souzvuk a chvění doteků řečištěm kvetoucích stromků jeskyňek a důlků z líbání půlku opakuj za ním opakuj jemu i sobě bez vyčítání zhrzení a bolu jak u oltáře v bílé róbě s tváří milou tady to b y l o a může být ty a já spolu naše láska .. ještě můžeme ji mít

ekvilibristi a dogmatici, polopatisti a astmatici, jazykovědci a veršotepci, na pulsu dne slepci, dále se neptej jenom tiše šeptej - nějaký trus - slovakismus ! . .

mea maxima culpa slovakismus ! tak jsem vzal pušku a bác na mušku tu délku á z harfy rázem jsem zkrátil a šup do čech se vrátil abych si vylepšil uši žel tady v Praze dnes prší...

takový rámus a křik ženy a muž necítí se ponížený, je vinen je vinen, ale kdo vinen není ?! . .

dobrou noc jemine pokání nás nemine dvě očka nevinné čekají nás v peřině můj manžel už neví jak prokartoval obývák tak dlouho si duši čístil až zežloutlo jarné listí dobrou noc jemine pokání jej nemine dvě očka nevinné čekají jej v peřině

tomu se říká - zbytečná starost . .

hééj orlí dámo výšky jak létáš prudké vichry škodí křídlům vykřikuje vrána ke kolu na poli provazem připoutaná

tohle není zbytečná starost ! . .

Ó zpívej vráno jsi populární pták jenom slez z té šíny neboť zajede tě vlak

sonet oráčem... . .

snad je to málo mluvit básní o tvém ? vždyť je to dvakrát více než každý z nás o něčem jiném o svém poznání by se rozsypalo po sté oral bych pluhem v jediném poli a dokolečka dokola to bolí... někde v mé hloubi duše zlé podezření buší zda básnické to vzepětí mě do orání nenutí a zda ta pole oraná nebudou houštím zavčas rána...

mluvím o tobě, i když tě nevidím, jako o bohu, jako o štěstí, a přesto chtěl bych si tě, domů odvésti.. . .

snad jednou v poušti do písku hlavu svou vítr složí a jako kaňka v notýsku ulehne ve tvém loži snad velký třesk jej utiší v docela malé louži snad políbíš jej ze všech sil nad oceánem krouží křídla jej nesou k nevíře jen sílou víry v hrnčíře a měsíce svit vchází do rudé hlíně vázy obejme dívku do dlaní ať krátká noc ji nezraní...

když užívám si, stojím, když pracuji, tak jedu, dopředním smerem svůj osud k tobě vedu ! . .

posloucháš z tranzistorů veselou melodii poledních symfónii sem tam fóra a múzy Antúrie tvé sestry Inspirace a Metafora na vlnách kolíšou se hrdinné v poskakující hladině osudem zatočí úzkostní jistotou prochází prostotou a z očí jenom obočím nožka k nožce sedá kdo chce do šíře hudebního záběru řeky nížin plavou k jezerům vypjaté v okamžicích zlomů a katarzí jak ekšn nových intarzí současně v budoucím umění pro lidi a pro akademii míjím pravděpodobně jádro hurikánu odhodlán se obětovat

jsem do ní blázen i když je starší, ale je příslibem nezměrných vášní ! .

než uteče mi myšlenka než první sloku dočtu už objímá mě docentka zkouší mě z lásky počtů než první dotek pomine než odezní stud ve mně v líbání krásném jediném svět roztančila téměř ach.. hebký posel ramene zmocnil se mého srdce neskrývám city schválně ne jen neumím být svůdcem !

no comment... . .

kdo jsi že zpívat nutíš vůlí svou kdo jsi že kroutíš smysl mojich slov a podlá zradíš důvěru jsi prales plný cerberů ? mé obrázky jsou slova a slova má jsou obrázky můžeš je pozorovat a můžeš jim klást otázky před tebou musím je chránit sama se neumí bránit a slova blátivá žádná více neb ústy utoneš voskovice !

ta Paříž je tak našlapaná, že zestručníš ! . .

arret arret, eiffelka pique-nique umíráček za přeletu sedá ptáče do fontány k panenkám znáš mě ty ? znám tě já ? štíhlou dlaní ptačí zob dělíš k pousmání voda pěti vějířů v uších zuní jejda výskneš radostí petánquisty s rollerblady obletíš moje ruka tobě v dlani znenadání tres heureux odvětíš svačíš vzápětí marie-ange se zardí na můj notebook v jardin v rue de vaugirard stále vzpomíná...

sám u ohně u řeky u chaty a jenom s sítích stínů, a já chtěl jenom s tebou spáchat moji vinu ! . .

zabíjím svou noc u ohně kytarou odpadlíka můj nehmotný mýtus se toulá po hvězdných čarách obětováním chvály panny moje nespavost v hluboké malátnosti přemístí problém nikdy a navždy sledujíc stříbrnou dráhu měsíce jenž bez koitu nad ránem opouští své hvězdy planoucí celou nocí

tak se budeme učit FAQ ! . .

buším do svého sobězpytu zamýšlím zabít čas a skoncovat s harmonií přetáhnu si extra ponožku přes hlavu a připnu ji bosou gumou k železu hvězd vím, že jsem chraptivý ke své pravdě probodnu dívčí sametový hlas sólu b-dur k vyburcování přestaňte s chvástem taky vím co je vzduch tichý disk a krystalická síť to jenom plaché mluvené slovo se vzdalo elektrostatickému odporu

obrázek z muzea a zoo v sakatě JPN.. . .

jako malý chlapec a žába rád otevřu deštníček pro milenku samuraje narcisy se sklání před střílením do lidí zeleň mechů pokrývá kamení ukapávají ucpané okapy střech voda jim stéká po zádech v měsíčním h-moll v cihlové vůni se louží do louží okvětní lístky plují po zemi

nemoc je bolest a bolest je stáří, štěstí vždy fixluje, vždy se tak tváří ! . .

hluboká rýha na tvem břichu udivuje stolní lampičku září jak stárnoucí žena vzdalující se sexu obzor jejího těla se neodvrátí od bouře vzpomínky na matku malby zvuků na stěně když vzlétne ptáče s písní proč moje srdce nevzlétne ? kokrhá slepice v tísni pro lepší zapomínání na ostnatý drát dobrý spánek dětský sandál a rozvodněné pole

jen si je představte, ruka v ruce, a poklepejte na dřevo a nezakřikněte ten dotek osudu ! . .

omáčka soy bob obecný italská rajčata a sklenice patakova karí těsto zastavím se na kapučíno milenci zlehka šeptají ruka v ruce přes slunce skáčou děti vzdálenost mezi dogmatem života a smrti a hormon nadledvin svolí na změnu větru

když nepoznáváš kořeny svých činů - začni od nuly ! .

když obelisky se zvednou a odalisky padají vibruji v malém písmenku vsadím si ránu z milosti v nejlepším sklepu a jako amorální dítě začnu od nuly pokouším se domluvit s penězi nůž velkého pátku rozšlapal moje ložní prádlo a v polodenním zaměstnání vyčerpal nikl z mýho těla klouzl jsem na úplatku do brány zlatého věku jako klon mého souseda v kolizi s lidmi modlím se růžence z dodatku učebnice potmě za jízdy autokarem

ani neumřela, ani neodešla, jenom se mi vzdaluje, jakoby ji lákal jiný pól, a to ničím nezměníš ! . .

vem si můj puls a zjisti proč tak tiká les bývá ze stromů moje srdce říká samota bez poesie dýchá jako my jeden vedle druhého v bolestech zpěváka bez hlasu důvěru jako život musíš anulovat když sprchne ohňostroj bolesti kloubů nic líp nenáš v paměti než že ona je pryč

rád bych se podíval za svoji první láskou po sto letech, ale vízum a papíry ? snad takhle by to šlo ... . .

do PLECHU vkládám do rakve svoje tělo chci aby v pořádku do cíle doletělo v dálce už kanada jezera ověnčila a jako návnada čeká mne moje milá někdo se slitoval střelil mě mezi bohy a modrým nebesům obrátil vzhůru nohy

tady na planetě do svého nahlížíš stroje zda kolečka jsou ve správném protichodu tvůj zrak otáčky válců hraničí nahoru a vzhůru nevidíš jen oblohu bez mráčků sivomodrou, nebezpečnou, bezbrannou zakřižovanou bílými čarami stíhaček do mikroprasklin lidstva vesmírem vzdaluješ se do galaxií unášejíc planetě gravitaci jak bude se pást stádo koní zřítí se, co bylo vystavěné letadla k zemi budou připoutána tady na planetě nábožných písní pootevřených kostolů a katedrál v třepotu holubích křídel boj racků o ruku odrobinek v prosbě nestřílejte, to jsme my děti... agd-sonet Quo vadis here on planet to the his regard with machinery without ozone, with break up upper regions yours sight speed cylinders border up and up cut dead only sky without cloudlet grayblue, inadvisable, unarmed fencing across entrance white fighter planes line to the microcleavage mankind in universe divaricate to the galaxy at abduct planet gravitation how we will kepp out at grass batch of horses planes to the earth will attachment here on planet religious songs effuse churchs and cathedrals in murmur columbine wings struggle about arm breadcrumbs in deprecation no fire away, it we are we children... agd-sonet

ve jménu poslání dva byli vyhnáni adam a eva ty a já

ach milá moje, není to dobré mučit se smutkem, neumírá láska, opravdu, je tady pro všechny a je to na tobě, napřáhnut ruku a dotknout se tě...je tolik druhů lásky a ty toužíš nejvíce po té hříšné, kterou odsuzuješ...kopulace...snad je důležité být drcen, aby jsme vyzkoušeli i tento pól? , ta zajakavá touha po opětovném zklamání ? to vábení a mámení ? věřit ? oddat víru, která jest pilířem ? a pak zůstat trosečníkem ? okusit onu hořkost zoufalství, ...kolik jsem se o tom napřemýšlel...čas je nejlepším rádcem...on nám poví, co již nelze...nejsme již tak naivní a hloupí, bezhraničně důvěřiví, aby jsme opět cítili tu závrať první lásky...již to neumíme, ani by to nebylo důstojné...má i jiné podoby, zralejší a snad i hezčí, ....a snad i nebezpečnější...již nedupeme na podlaze o které víme, že se může propadnout...ale i tak : není to dobré mučit se smutkem, neumírá láska, opravdu, je tady pro všechny

obracíš zrak, abys mne neztratila a já zbožňuji váhu tvých prsou, Sandro ! tvé melodie láska skryla do barev, do prodloužených paží, než vlákna světel vkročí do odvrácených očí, do vláken, které vidí odlesk hladiny, odlesk skel na lodích světa s přídí. Jsi tam milenko moje hravá s odvrácenou tváří, jsi tělem dívky jež do slaných vln září, pohledem z kajuty, když nocí ke mně letíš noční hladinou - a já tě čekám - nádherné tělo ženy - se žádostivou tváří - u symfonie klavírní...

vím drahá Jenny, že mi přeješ jenom to nejlepší ! Užít si krásu a brát život takovým, jakým je. Ale nejde to, jakkoli jsem oddán tvému uhrančivému pohledu, jakkoli vnímám tvé teplo dětské touhy, dívčích snů, ženské touhy a matčina vědomí - nemůžu nepodléhat zlu, kterým oplývá tvoje přítomnost, tam za životadárnou stěnou. Budu živé stvoření, budu lidský tvor, anebo kombinace člověka a stroje, anebo cyborg, žijící ve vesmíru proto, že na modré planetě lidé zlyhávají ? Kolik zbývá času ke ztrátě kyslíku, přitažlivosti a přítomnosti vody ? Kolik ?

máš mnoho tváří a jsi přitom jednojediná, umíš být všedepřítomná i umíš hrozně chybět, když seběhnu schodištěm v pensionu a sedám do žlutého taxi, vídám tě procházet mostem hned za restaurací Montserrat a vím, že tvůj francouzský akcent je nádhernější, než jiné, když mluvíš, vzpomínám na svoji vlast, která je také v Evropě a to není daleko - Praha a Lyon. tolikrát jsem tě namaloval zpaměti, tolik jsem ti napsal slov

http://www.totem.cz/ma/grf/105933_3.jpg">

doznání nám dává milost vrátit se do ovzduší důvěry, doznání nás očišťuje, ...milá moje, já vím, že nejsem jednoduchá bytost, já vím, že ti dlužím v sobě úctu, uznání a bezvýhradnou podporu...jsem jako vítr - to dítě světových stran, jsem jako tvoje přání, nepřehledný a citový a náladový, nemiluji jenom tvoji moudrost ani ty krásné ruce, které žijí svůj život paralelně s tělem, miluji tvoji chůzi, tvoji rozloženost a oddanost...já jsem snad bezmocný, ale moje jistota spočívá ve skutečnosti, že chtě nechtě jsem částí tebe, jsem tvým a ty mým životem, neoddělitelně v okamžiku a minulosti...

jsi také multidinezionální ? odehrává se náš život ve více rovinách ? chápeme jevy racionální, neodvrhujeme iracionální, rádi bychom věřili metafyzickým ? žádná jiná rovina bytí neznamená, že jsi jiný člověk...všichni jsme stejní a všichni chceme žít ke prospěchu svému anebo jiné bytosti...jenom prožívání toho času, jež je nám tady na planetě vymezen...může být bohatší..pro někoho je užíváním, cestování, poznávání smyslem a pro někoho je tím umění...soustředění na vnímání je také dimenze...když se dva soustředí, může to být potvrzení vněmů, každý vnímá jiným způsobem, adekvátním jeho znalostem...já vnímám tebe jako virtuální subjekt i když tě zám i jako člověka, jako bytost...to je také jiná dimenze prožívání bytí...milovat a být zasažen druhou bytostí...a jaká to je nádherná dimenze...nejnádhernější

tanec je řečí těla, tělo smí mluvit v souladu s duší, nedokáže mluvit v smutku, ani v nouzi, tělo mluví každou chvíli, když to potřebuje a to je snad hlavní problém virtuální lásky - nemá tělo, nelze si zatančit, přimáčknout se, přitulit, přitisknout a říct : toužím po tobě ! Neprojde k tobě vůně levanduly, ani deodorant, ani hebkost pokožky a skvělá pohybová kultura. Neprojde k tobě intonace hlasu, ani ten nádhrerný smích, který tak miluji...jsem zblázněný do tvého smíchu, do tvé pozitivní orientace...

i zhasínají z tisíce důvodů ale žhnou po celý život, umírají proto, aby žily celý život, jako nezapomenutelná vzplanutí až do smrti../PROČ ? nećhtěj to vědět, je to bez významu...když tohle snažení skončí, v batůžku si neseme vzpomínky na první lásku...jsi to ty ? anebo jiná, hezčí blondýna, černovláska, bytost s úsměvem, nebo oddanost v dívčím provedení, nebo lvice a ja lvíče ? NE, NIKDY, je to tvoje i moje odhodlanost odhalit taje těla a duše, je to napředování a skok...do neznáma lásky a milování, je to to největší, co jsme dokázali, je to ČIN, vůči všem, je to naše osobni odvaha, je to vstup do bytí...proto tě mám rád..._:-)

http://www.totem.cz/ma/grf/116234_3.gif"

do tvých očí, jako do sebe...vždy a znova opakuji stejná slova...nedívej se do mne, spálíš se...jsem zamilován ! kdy se rodí noc a kdy den...kdy se rodí rok, ve stejný den, jako povodeň se rodí štěstí, v baletčiném snu..v polibku na zápěstí..

všechno co činíme, se stává nepominutelným zaviněním času, každé hnutí těla a mysle, vědomé anebo nevědomé rozhodnutí, přetaví uplynulý okamžik času do minulosti, obměna našeho těla související s činy a zkušenostmi, nás mění před okamžikem jsme byli a teď už jsme jiní...jenom naše svědomí a paměť nám zajišťují kontinuálnost, ale obě lidské schopnosti jsme schopni ztratit...zaznamenáváme co bylo, i kdyby to byla budoucnost...naše vidění je každou vteřinu zastaralé do okamžiku zapsání..protože amplitudy vývoje stoupají geometricky .. takovou rychlostí můžeme ztratit své blízké .. za jakou cenu ? můžeme ztratit i sebe ?

ta chvíle je uhrančivý pohled očí, je příslib branky na zahradě, je křemínek s vůní křesání, je lesní tůňka hřibů praváků a utřené čelo únavy a skackající žabka pramene, je podepření v brodu nad peřejí, je záskok bez nároku, je konec blouznění, je souznění...

kdo ví, jak těžké bývá najít tě v sobě, již dávno to není klid a jasno mezi námi, ale když já bezvýhradně miluji tvé rty, tvé řasy, tvé uši, ten důlek mezi sponou klíčních kostí, .. tvůj nádherný úsměv tajemné Mony, tvé vlasy, tvůj čestný pohled a přímé jednání, .. já vím, musíme se hledat, musíme to bolestné údobí přožít, bojovat se sebou, se svojí žárlivostí, zapomětlivostí .. ale to já jsem jiný, na sebe beru viny, čím blíž jsem k tobě, tím dál pádí tvé touhy a čas nás dělí, čas dlouhý, delší než okamžik pouhý, okamžik slova sbohem, vždy je jenom slovo pouhé a nepochopitelné sítě..miluji tě !

když příjde sucho a vyschnou řeky, vrátí se dešť, nahoru a dolů do vrchů a dolin, uběhnou snad věky a můj život též .. samota ti nic nepodá, je nejhorší nicotou noci, která tě obírá o lidi a lesy, oddělí od květin a dětí, samota je ledový čaj na horečku v tobě .. věř mi, znám samotu vln a skal na pobřežích, dlouho tam vlny běží a můj přítel - měsíce spln - růžkama hrobaříka vejpůl oblohu dělí v samotě noci, kdy sršící hvězdy do tebe sněží ...