podívej sleepy,
co všechno jsme to viděli,
tak si tě představuji,
jsi víc než skutečnost !
podívej sleepy, co všechno jsme to viděli... .
.<!--more-->
tady na planetě do svého nahlížíš stroje zda kolečka jsou ve
správném protichodu a liješ vodu do vyprahlých rtů těch s mrtvou ploutví jsou
němí za břehem polární záře s rozpadnutými nebesy tvůj zrak otáčky válců
hraničí nahoru a vzhůru nevidíš do mikroprasklin lidstva vesmírem vzdaluje se
do galaxií unášejíc planetě gravitaci jak bude se pást stádo koní když zřítí se
vše co bylo vystavěné letadla k zemi budou připoutána ani nepohladíš bohům plášť
abys mohl hlavu sklonit k slepení včerejší mše o nevěřícím Tomáši ve vnitřku
svého chrámu tady na planetě
--
přidej pod kotel a rozvlníš spařenou hladinu myšlenek .
.<!--more-->
domnělý kočkodan zeměkoule popálí listovitého šílence a
bukový les krajan vás zastaví chtěli jste senzaci má opened nové místo s
nejlepšími cenami a produkty WORLD nejlepší lásku 90% discount - sazba
představte si můžete koupit celý balík a zaplatíte jen jeden produkt pěkná
dohoda OK ? prosím věnujte z vašeho precious času prověřte dnes tuto lásku
nikdy se nevyskytla v historii argumentace pochybností v důstojnost muže chudý
muž jí příliš mnoho straní se bohatého jedlíka žijícího nad poměry a poleká se
volání do prvních pozic nehaňte tvůrce příštího dne zítra ho může přivát vítr a
připlavit déšť nad každou horou vede cesta z údolí neviditelná člověk se rodí
upřímný umírá bez kompromitací stačí mu silný instinkt a pár prostých pravidel
neobávejte se smrti jakkoli vedete nepřiměřený život civilizace visí na morálce
já dlužím kohoutovi Asclepius nezapomenu splatit mu dluh ? vidíte jak dobré a
příjemné pro bratry bydlet společně cit k přátelům je přípravným cvičením pro
těžké chvíle milujte své cíle krev úspěchu proudí v soukolí historie dvěma
proudy nahor vlastním přičiněním anebo hloupostí jiných
--
tak si tě představuji, že jsi víc než skutečnost ! .
.<!--more-->
to děvče je tak skutečné v rozvinuté košatosti zahalené do
hedvábného chmýří hnědých vlasů zastíněných sněhem dvou šál *** potřebuji
šminky řekla mi úhledným melodickým úsměvem na rozhraní reality a snu s mámivou
poddajností a nevratností obrácením smyslů erotiky *** hrát, hrát, chci jen
hrát rozohnit ztichlé stanice nebeských úšklebků rozevřít její ruce překlenout
ochrany jejího těla ignorovat její záření a vstoupit do ní ona je touha má co
voní co ke mně přiletěla cílem jsem jejím vedou k ní éterické stopy těla
sprchové vůně v spreji *** teď ztracen trnu v jejím opojení odlétám vnějším
letem do jiného kosmu doposud ven v pátrání éterické příslušnosti v závěsu
vysmívá se stresu škádlí mě pochybnostmi na netu míjíme bolid i kometu ve
zdravé euforii ztraceni ve vodním mlýnu ve stínu předminulé historie *** hrát,
hrát, chci jen hrát rozohnit ztichlé stanice nebeských úšklebků blýskání
silničních značek nás nezastaví na přestupních linkách zastření v pruzích
nebeských dálnic ladíme éterickou stopu *** a náhle ona sestupuje do mne do
vzdálenosti napruženého lana jak rád tě přijímám milovaná jsem vodní hladinou
pro tebe pevným zákonem jsem napětím textů svých písní jsem žhavou tavbou oceli
sršením hvězd s vrcholem pod klenbou v tísni jsem vonná sůl před vetřením ti do
vlasů jsem zmatkem mého mozku v atlasu *** jsem plynnou difuzí skutečných
iluzí... Ludwig Jordan – sonet
--
předtím, než začnete opravdu trpět, musíte se do té bytosti
zamilovat... . .<!--more-->
Bolest procitnutí ve vonících sadech u kmenů kaštanů sedím a
procitám do vědomí v malém městečku snad na severu země pro tebe udělal jsem
všechno a nedostal jsem rozhřešení teplo v mých lících bylo tehdy téměř žárlivé
světlo odráželo mne ve tvém oku pokojném přivřeném vlasy skartáčovaně couvaly
za křivky uší ***
Bolest odloučení vzpomínám den v lese ty vedle stromů a
květin větví visících vánkem se chvějící jemně ospalá úsměvná jako když líhá si
tráva tak jemně hladím kadeř tvých prstů a moje láska ještě je tajemstvím mého
srdce ***
zapomínal jsem jíst pro pocit úzkosti když kráčela jsi pryč
já s tebou v sítnici tvého oka s úlevou pohledu na tvůj kabát v židli se
smyslností pití z tvojí slámky s elektřinou v rozesmátém světru se špičkou
tvého prstu na mé dlani ***
nádherně taháš mě za rameno při nakupování s horlivým okem
pro vkus se vzrušením výběru spodního prádla s dloubnutím pro můj názor se
závistlivým pohledem prodavače ukrytým mezi mými vzpomínkami ***
Bolest rozpaků přicházející noc zpomaluje zatmění podél
zalesněné cesty kterou kráčíme tak pomalu že jsem se téměž zastavili u bízkých
vinic a na příliš pečlivě schovaném místě seděli jsem uzavřetí v objetí smreků
a borovic ve vůni tvého parfému a já zíral na tebe na rodící se hvězdy ve tvých
očích a ty ses dívala jakoby zpět já měl se dívat pryč ale ty ses dívala zrovna
když jsem hleděl i já na tebe v tichosti hvězdného vánku ***
Úzkost osamocení na druhý den dutě zní moje telefony
bezlisté stromy v podzimních barvách cinkají listy jež zbaveny jsou mého srdce
ty nejsi tam kdesi přes oblohu která se plní mraky vcházejí tesně ke mně ruce
nejistoty jak smutný je vzestup a pád mojí hrudi někdo osaměly mluví s vámi
někdo drahý a naděje padly jak déšť ranního soumraku slzí a pomalu padá a v
plících vysychá ***
Štěstí chvíle shledání pozejtří nalézám tvůj odkaz pode
dvěřmi vrátíš se ke mně vidět mně ješté chvíli před odjedem slibuji ti být zde
navždy pro tebe a každý odstín tvého hlasu vpíjím jak krůpěj rosy na mých
žíznivých rtech květina září mezi mými nervózními prsty nepoddajná jak radost
že tě uvidím než přichází tvůj úsměv slastně ospalý a bezmocnou cestou polibků
vcházíš celá do mých rukou ***
Pád do propasti bez tebe být neumím si představit jak snadno
vánek pohyboval listím když objímal nás v objetí blesk proti mému oknu ten
volavčin výkřik a absolutní temnota tvá dlaň v mojí ve větru ve vlaku jak v
smutku sloupoví se zamotáš cár papíru je prázdný můj dům zbývá pár semen pár
vyvržených kořenů a s kůží husí jak kapky rosy na ranním trávoví po kolikáté
čtu si můj první dopis proti oknu skrz obálku strnule hledím do vypitého šálku
s otevřenýma očima se dívám a všechno opět opět prožívám... ***
Ludwig Jordan – sonet
--
nečekej motýle, polibme se... . .<!--more-->
Černý motýl ta chvíle černý motýle vletěla's do pódia schvěl
se tvůj hlas než svět zůstal stát zůstal stát čas a tiše tvůj tiše zvonkový
posmutněl hlas ***
odpovím nevrať se pod lípu nevrať se nebudu sám na větvích
zavěšen svítí tam stín na černém na nebi však víš éééj nevracej se vždyť
neuslyšíš ho neuslyšíš jen posmutníš hrdý kůň na uzdě ***
já v duši poražen celé dítě nevídím motýle neslyším necítím
tě nejsi zde tak líbám tě píseň ty kterou zpívám si sám oddej se se hrám a
pohleď jak za řekou u lesa třpytí se list tam budu sedět a čekat a z tebe si
číst jen poslyš ten tlukot, ten tlukot a ondatří svist ***
tvá černá motýlí křídla nad vodou tkví jen polib mě polib
zas o tobě sním slunci v tvém úsměvu neodpovím tělo mé do tebe do rána obtiskne
se nečekej motýle nečekej polibme se vždyť nad vodou u lesa smrt už plesá
budeme tesknit a ležet a z tebe si číst pod měchem v objetí země s níž budu si
jist... ***
Ludwig Jordan – sonet
--
...nikdo mě nepochopil, naopak, byl jsem nařčen...
<!--more--> udělej mu dobře, strhne ti klobouk z hlavy
(vepsaná do textu, odpověď na výzvu) vím, se mnou dá se jediné být chvíli než
zavřeš vítr do ohrady rád bych pro běžný život stal se prodavačem chleba a
nebál se zkusit najit jediné společné slovo já je ty vždyť v objetí dál budeš
jíst co není a pouhou vůni ucítíme oba jako chvění byť nevím jestli ti to stačí
v mém pláči potkal jsem tě poprvé tam kdesi ...mezi lesy suverénku všech otázek
bez masek hrál jsem si na básníka a myslel přitom že jsi muž spiklenecky jsem
šeptal jen tak ... o listování v tvářích žen pro tebe jenom další mluvka dne co
pohrává si na rýmy kterými smála se's a čekala zda zjistím ten svůj omyl a co
udělám už tě znám ... usmíváš se i teď z krásných rtů česká řeč a moje spousta
slov a věty jako vůně letí zdánlivě beze smyslu než duši porozumí než svážou
city do příběhu no v běhu nešlo to každý tvůj pokus v rozpacích skončil fiaskem
byť v lásce chvějíc se nespoutáš inspiraci nakonec každou věc učím se právě od
tebe nenáhlivě a zdrženlivě v hledání i v zacházení s naději snad její tvář a
vlídná slova neodplaší ...smrt básnikova
--
když zasáhnou tě do hlavy, tak nebolí, když slova bolest
odplaví, tak přebolí ! . .<!--more-->
odfoukni pavoučí sítě z mé staré zásuvky z milostných psaní
jsou bez dna jen z tvých dlaní ***
je sucho řeka tváře mění vlny se chvějí v zrcadlení odmítá
země gravitaci již první do kosmu padli ptáci ***
pergamen z múmie faraóna pavučinka pri pramienku nílu má
slzy silu krehká duša chlapčeka ***
malý krab v lasturním domečku dlím krom mlhy světel je nespočet
hvězd které nevidím ***
naději ochočím svítání zaslechnu tvé dlaně mrazivé sým
srdcem povléknu ***
tvé zahrady jsem vánkem nájemné splácím ti kočičím spánkem
***
kápla kapka na žárovku mé rty oslepila řasu milé v oku málem
roztřepila ***
noc po noci kradu ti siluetu nalezá u mé lásky tichou pietu
***
slzy morany skanou do dvorany k básníkům tančícím na víně
***
polibek polední snad vůní tě rozední do pampové trávy vložím
zpěv do tvé hlavy ať zaspíš bez únavy v polibku posledním ***
jsou i tady mezi námi i ti co význam slova haní nevidí svou
prázdnou nůši a blátivou mají duši svítí jako hluché svíce
sebou - voskem zahltí se ...voskovice
--
...nejlíp se rozdává, když nic nemáte, chudoba cti netratí a
ctnost z nouze se nevrátí... . .<!--more-->
ty jsi ale blázínek blbne to prosté české slovíčko někdy máš
štěstí že nejsem blíž za to ty nemůžeš znám lepší způsob komunikace ne-zdržovat
tě od práce třeba na X-ku ? hledal jsem pravé slovo v hlubinách duše někde až v
hloubi žaludku fatální blen a v mozku jezero adrenalinu uprostřed těla žlučové
jezírko pozor, při pitvě neříznout aby se dutinka nerozletěla pokazí to celou
rybu - báseň !? jsem pln ironie alegorie není agónie jako když páže na vlečce
místo na svatbě stojí v hnoji jsou pesimisté dopoly nalitou sklenici vidí
poloprázdnou optimisté vždy poloplnou bez reakcí jsou stoici lhostejno to je i
cynikům a melancholikům všechno mám neprodám radši dám proč žiji svojí me lan
cho lii.
--
...ať příjde to o čem vím, toho se nebojím, ptáček vylít a
já se bojím toho, o čem nevím, že může přijít ! . .<!--more-->
In medias res přijď proude dominantní a zaplav moji duši ona
nájde ve tvých vodách sílu protože necítím se vůbec ponížen stačí mi že jsi
tady a můžu zkoumat strukturu tvé krásy soulad protikladů a nepravidelností
není síly jsou jenom rozum a cit jsou zranitelné jedinečné a nevítězí bez boje
umí se doplňovat navzájem bez převahy odlišností které nás motivují ke
skutečnému jednání nelze být neovlivněn alespoň tím na co stačím
--
...jsi jaro co na mne volá ? jsi života škola ? napij se z
plna hrdla, ne zpola, chci tě mít u sebe, do kola, dookola ! .
.<!--more-->
ohebná vlnka tvého těla dlouhými tóny písní do říčních dešťů
chtěla do moře tužeb štíhlá a smělá v tísni polibkem na rty oněměla *** jen
jednou tvůj čas se lomí než umřou stromy klekají slony když o milost prosí jiný
hlas hlas ostré kosy se nepodvolí šmejdí *** solověj ó solověj život ti ubíhá
miláčku poshověj v dáli hluboká vlna se valí do nebe do tebe tryskem Zen
znamení lásky ti vpálí
--
...chodíme rádi so kostela, ruky za zády ne zvesela, a srdce
pokaždé si vzdychne, za prsnou kostí když pichne ! . .<!--more-->
vyprávěl jsem ti o vůni medu z včelích klátů v zahradě pod
oknem postele s bílýmí peřinami tlustými jak břicho tvarohu kde visí obrázek
ježíše já cítil své klukovství seno vonělo bluzka hrotila se ti na prsou toužil
jsem tělem bez pomyšlení co může být a není potok šuměl pod ocelovou kolejnicí
zábradlí vyšší nežli já najednou slyším tóny tvého hlasu varhany na mši svaté v
kostele ve sboru hledíš na mne pohledem jehly gramofónu upsala's moji duši
copak to nevidíš ? žádná jiná se už nepíše do zaplněné stopy
--
...jak můžu vědět, jestli to nebylo horší, pravdu hledej na
zádech v matčiném koši ! . .<!--more-->
nádherná válka nádherná mrtvá těla smrt jásá takovou krásu
ještě neviděla zběsile běžím pod svatou trojicí šrapnelů déšť pokropí zbrojnici
a vějíř výstřelů doplní třeskot pum zvedá se země i telefonní sloupy já
vymrštěn jsem jak zadek antilopy nahoru do krytu klopýtám bez zvuku jsem hluchý
a němý z tolika výbuchů smrt kosí zvesela vždyť o všem věděla ó bože vždyť to
se nedělá ze sloupů štípy a svatých ruky nohy smrtičko pospícháš na to ty máš
vlohy snad jako dítě mě taky nepřivítáš do kopce do krytu doklopýtám a padnu
jak dítě do měkkých ženských rukou do prsou nejsladších zabořený tváří víc v
životě už se mi nepodaří ty žasnou tak malý a proběh boží mukou jak srdíčko
malé ti jak poplašeně bije ó bože děkujem že dítě ještě žije já znaven usínám v
tlumeném hromobití když se probudím tvá vůně na mne svítí mámo již nebudu si
hrátí mámo jak do tebe se vrátím ?
--
už jsi to zkusil, zaspat po bombardování ? že nevíš co to je
? no to madame pompadúr dovádí ! . .<!--more-->
vy noci podivné vy noci siré vy ruce nehybné vy oči mrtvé co
to je živáčku už doběhnou tě chrti zpíváš si písničku s živou smrtí na tupou
kosu a nepořádek spílá do mozku znamení ti vypálila já nevěděl že dívat se tam
nesmí ten pohled její bez dna plný kostek z třešní žádná krev jenom bílé cáry
to moje bílé noci jsou po kolikáté mám se mámo vrátit když mrtva jsi a nemám co
bych ztratil ? tma je ta hrůza co mi strhá prsa má k tvému líci přitlačená pusa
o kousky světel žehrá v pláči hluboká světla jenom vlákno stačí a suché oko
žádný zvuk smilujte se jsem jenom kluk vy noci podivné noci siré vy ruce
nehybné vy oči mrtvé
--
opereta, opera, symfonie abonentní koncerty a přestávky
diskuse o zvuku v sálech první housle a žestě a především ty krásná ve večerním
hypnotizujícím úsměvu stavíš na odiv svou část která není moje tu svou miluji
šustění těl v hudbě teplo ruky kterou svírám zatímco hoboje táhnou teskné výšky
trubky kvílí rozmachem orlích křídel a tympány vrhají mne do úzkostních
propastí křehký hlas klavírních půltonů prochází s hrdličkou okrajem kašny
napovězený, nedokončený vějířem tryskejících kapek měkounce v objetí zběleného
klubka deseti prstů tep našich srdcí svírá krása s melodií stoupáme k výšinám
hlasem prvních houslí tím dominantním hlasem houslí ve chvějivém tremollu strun
barbar nemyslím na ďábla paganiniho jenom na tebe Vesno když melodie zmírá v
katarzích kde jsi, kde jsi, kde jsi takovou tě neznám nejsi mi povědomá lomím
se do žalu a tužby rozpoznání pokory blahovůle v trylku flauty není konec všech
dnů k vyhledávání chtivé, úchvatné hloubky tvé osobnosti v peripetiích našeho
vesmíru agd-jordan
--
I. člověk se řídí svými zkušenostmi pocity a intuicí jsou to
osobní, individuální a egoistická posouzení ale pokud mluvím za sebe jsou plně
opodstatněná nedomnívám se vím ! zahloubeni jsme v krizi našeho myšlení
nehledáme nové obsahy lidského cítění otrlí dogmou komunismu bytostně národní
národem rozumíme folklór osobní identitu za sebe proč nezvedli jsme zbraň
poezie, ta hudba slova komprimuje celek i detail básnická metoda kompozice je
nástroj skladby slov verš skladební prvek partitury nositel významu ozvučí
báseň rýmem je prvkem melodie ale kde je cíl jež potřebujeme dosáhnout láskou ?
cíl identický hudbě malbě, poezii katarzí nového myšlení nových obsahů a ideí
proudících ze všech koutů jsoucna do současnosti ? křečovitě a houževnatě lpíme
na starých jistotách křesáme slůvka důmyslem vtipem, ohebností sekerky menší,
větší těžké jako kláda různobarevné, ostré však k zemi padá .. stejná slovní
drť nemůžeme zůstat osamoceni v klidu sebe samých ! být mlynáři přemílání
starých idejí na novou mouku v novém mlýnku v novém stylu ale v staré mysli
nemůžeme umírat v neplodnosti a nevzepřít se !
II. dozrál čas k revoluci slova neváhej, odvrhni bázeň ! k
čemu ta míra slušnosti ohledů a kompromisů když nevede ven z obkloučení ale k
jisté smrti děti po nás mají dýchat stejný otrávený vzduch ? proudící nové
myšlenky obsahy, ideje nechtějí spasit svět a řešit skladbu jeho vlád umí však
nastolit a klást zásadní otázky života naší generace zpřítomnit její hlas hlas
našich práv dost farizejství a příživnictví loupežím a korupci dost politickým
lžím zločinu uzurpace moci dost obchodování zla s potenciálem mladosti promnem
si oči a pozorně hlídejme pravé hodnoty.. IT society není jenom... Globalizace
není jenom... Amnesty international není jenom... GreanPeace není jenom...
skloníš hlavu když vcházíš do soustavy škol k nasazení pout v marketu koupíš si
svůj denní jed nasloucháš ale nevypínáš televizi hned prodáš se a nevrátíš ten
zpropadený žold ! protože musíš žít a platit účty společnostem docházet do
práce a platit jízdné společnostem jíst, co nakoupíš a co ti nabízejí
společnosti dýchat vzduch co upravují společnosti.. ale je to vláda a stát,
společnost jsme to my, co to chceme ? život - manipulace, zavádění unifikace,
robotizace ? jídlo - manipulace, zavádění unifikace, robotizace ? vzduch -
manipulace, zavádění unifikace, robotizace ? kdo potřebuje abychom bezchybně
poslouchali nelíšili se v názorech doma v evropě, v cizině ? kdo potřebuje
produkci HDP víc a navíc ? kdo potřebuje sdílet názory místních korytářů
hejtmanů, poslanců a senátorů ? to mamon ! spojenectví nákupu a prodeje !
spojenectví vlád a parlamentů ! spojenectví zákonodarství a exekutivy ! vlády
byrokracie a koryfejů ! nad člověkem, občanem obyvatelem, nad populací ! nad
myšlením, názorem, postojem peticí, nad literárním dílem ! majetkem a výrubem
lesa plícemi planety,a nad přírodou ! nad etikou, nad láskou prostitucí a
shromažďováním ...
III. v průchodu za Můstkem vzpomenu na kata na místo kde
květiny a zpěv zvrátili svět - zde ! zasednu pod Václava schoulený do sebe
nenosím žaket a chybí mi kravata už ani duši nemám čistou nouze mě k tomu vede
zbaběle mlčím s jidášským grošem v hrsti se zradou za kráglem ta mě už neopustí
snad oči nevidí k jakému konci vše se chýlí ? nejlepší stateční náš svět už
opustili... odešla půlnoc jen ruka vteřinová stejného času díl ve mně zůstává
včerejší pustina ve vteřinových intervalech ze mne si utíná a posouvá mě k
inkarnaci proudu krve žil zatím co v prachu hvězd chemie zvedla život vřící
kopyta tvého koně víří prach středověku vracíš se k zemi ke spadu jádra s pumou
spěchu když nové začíná v obláčku u boty na měsíci ! jsem tvůrce ag, takový
chci být víro moje ty nedovol mi odejít jen vzpomínky ať si odejdou do tmy
galaxií k oslavě těla a duše na ten sabat zmijí už jenom tichý příliv vody
vzdouvá plachty větrem tmavá noc jistě nám nedovolí umřít zdarma to ticho jsem
já a nechci příjmout jarma revoluce je mrtvá odešla v jinou stranu pod sochou
zůstávám tebou pojmenován .. zde pomníkem se stanu Ludwig Jordan 15. srpna 2004
--
poezie slov a poezie pohybu dává člověku rovně, nakonec
vnímáme je očima...
<!--more--> sice ji dobře znám tu báseň z běžných kritik
no přesto rád ji dám do sítě analytík snad nebe bude jasné obnaží její krásu
než strne od úžasu a možná právě zhasne báseň ..ta hrdá nevěsta nepotrpí si na
gesta tak přimlouvám se za ni poctivým stiskem dlaní báseň .. není gramatika
ani smutné duše vzlyk ani úsměv námořníka báseň ...to je v srdci cit poesie
srdeční arytmie dívčí eufórie podzimní symfonie...
--
hledíš do dálav oceánu a srdcem jsi uprostřed souše...
<!--more-->
dnes opět sílí maják vzlyků zbloudilý v ranní mlze skel nese
mě do hřtánu atlantiku v přílivu stříbra zrcadel do ráhen mojí plachetnice
zadřená stůně mořská sůl vlna má nejde domů více osud ji za horizont odnesl buď
bez obav, smrt nebolí jaká čest rozbít břehy pompejí s tvou láskou chci jít
napoly a mojí touhou sloužit naději v meandrech vysněného smíchu milovat budu
tě bez ostychu
--
velký den průšvihů konči večer s rande chybička se vám do
konverzace vkradne monstrance, menstruace v Nové Pace, sakra práce všechny ty
nadávky teď nařvu doma do matrace !<!--more-->
jasmínový večer
spolkl vzlyk o květ jsem zakopl za chodník létají krkavce do nejvzácnějších
klubů reakce...no sakra.. je přiměřená sluhům bezpečí nákazy se chráním jako
klíště tok semen odnáší proud řeky za trdliště spěcháme pak po svým každý do
diskuse nugetky a dort v běhu mělním v puse tak hledím na tu jen na tu i za tou
prosím vás po jedné a ne tak divo ty verše nechejte jo ? neberte jim život !
recesi nebo depresi copatou pihovatou neznám tě živote, nevím čím duše není po
vytouženém znásilnění
--
takové počáteční ohmatávání nových prostor<!--more-->
jsem kámen ze strany odporu usmívám se enigmaticky se
zkříženými nohami jež posunují moji klarinetisté sluneční odlesky mého ramene i
měsíc, můj bratanec měla bys pozvednout tažení stromů s jejich rakovinnými
zsinalostmi v křovinatých polypech v těch málo sítích krytých viditelností
zářila's jako zrcadlo v nabroušené plošce mezi hodvábními závoji černého příslušenství
přes které vdychuji tvoje ústa šelestem zřetězených duh zdobených pohledem
tvých očí moje nepřítomnost se otáčí ve tvé pochvě nemůžu obsloužit tvé řasy
jako páv uvolním jedno péro nemůžu obsloužit tvé rty slovy pro naši budoucnost
roztříštěná jako krystálový lustr letíš vstříc Anturii ledovým vzduchem jehož
krystaly dopadají vedle malého klenotníka střežícího tvé srdce stejně mrtvého
jako díra v plášti jako výkřik v koupeli..</
--
http://www.paradox.ch/syndrome/liebe.jpg">
doporučuji vám si uvědomit, jak pouhým soustředěním mysli lze překonat
vzájemnou vzdálenost a není to jenom fantasie; reálně jsem v Tryonu, NC USA a
vy přijímáte moje podání ruky v dobré vůli v této básni v tento čas a tisíce
kilometrů navzájem vzdálení....duchovně jsme si blízcí...všichni s dobrou
vůlí...<!--more-->
1 *** co udělat můžu
a chci co udělat vím a musím z vůle osudu předznamenán pokračováním existence v
prostoru se zákazem vstupu to nejsou malovaná slůvka mimozemské provenience to
nejsou ani věnce ani torza lidských trupů
2 *** osud mezi vyklíněním z těla rodičky a vsunutím do
pažeráku hlíny povolné rád vede vzpírající se nerad vleče v neustálém opakování
reinkarnace černých ptáků znamení zloby popravišť
3 *** kromě stop zanechaných v pustinách paměti kromě rýh v
pažbě kulometu knih ukrývaných před zhoubnou rukou času a kyslíku jsi lásko
třetím rozměrem ve kterém se uskutečňuji
4 *** rozléhám se v tobě jako ozvěna hledající místa ke
skonům vlna náležící, pohodlná, nevzrušivá na dlouhá staletí před námi v
neexistenci 5 *** pokoušel jsem se ti zalíbit obrázky z metafor jsou jako
metalýza s naleštěnou virtuální dušičkou sledoval jsem svůj cíl vetřít se do
tvého koně z tróje oděný v bájích zalykat se slastí v poznání tvého světa
zevnitř ale vidím tam jenom sebe mezi intuicemi a jinou přítěží zdravá
neprochlastaná játra a spojení do mozkovny a bolest je cit, nic více
6 *** osud tenhle nutkavý opakovatel mých činů se naplnil
stal jsem se tím, čím jsem chtěl být vůlí a vykonavatelem na sobě samém již
nemám ruce ani duši k přežití v této formě čím blíže konci, tím zmatenější čim
moudřejší, tím bezradnější v mrtvém neplodném tichu blaženosti nehybně ztrnulý
7 *** a osud jenž nabízí tolik možností zejména tu
proexistenci čeká na fatální znamení jakékoliv abych se mohl sunout vpřed
svépomocí anebo spřízněnou živou lidskou duší všichni musíme dozrát jsme ještě
nevhodní a nechce to bůh snad zmaříme to lidství v sobě jakoby zůstalo v nás v
hrobě snad jako kyborgové pololidi s umělou inteligencí
8 *** ... a snad ty jsi mým osudem vtělený do tebe změlním
se a budu žít bezohledně na požehnaný věk a slávu na tvůj výzor a váhu vmetu do
tebe svůj prach a budeš mojí urnou jako na márách nokturno
9 *** spolehnut jenom na sebe na můj chtíč, jenž svítí a do
věčnosti nás vede po bílém vichru v černém sněhu vzklíčí nám touha po přežití
bezcenný lidský sentiment co přeruší to božské hnití (to není kompliment)
neohlížej se lásko vpřed radši zastav dych jsem v tobě sto mil námořních...
--
http://agjordan.bloguje.cz//pozice.jpg
naše
svoboda sestává z pokory v přijetí všech ohraničení, protože neznáme nic, co je
bez hranic. Naše závislost je důvodem ke zdolávání zdí touhy.<!--more-->
zdi touh se táhnou do
závratných výšek jsou z masívů zdánlivě nepřekonatelné pohlcované střídáním
světla a tmy jako dvě liány linoucí se v šeru z neoblomných úporných myšlenek
dvojice schodišť vedoucích zcela jasně k výši se plazí po lícové ploše sloupů
jež vychází zdola, z nicoty, ze dna propasti a z půdorysně členitých výklenků
dopráskaných povrchů ostrých hran vzdálených od sebe více metrů, než je potřeba
ke vzájemnému doteku anebo seskoku zachránit se v nouzi pravou stranou zdi touh
vede přimočaré schodiště lásky vetknuté pevně do masy obou zdí jehož stupnice
jsou vysoké téměř k nevyšplhání a strmě zejí do propasti, což je nervní protože
drží přesně jednadvacet stupňů tolik let měla Li než se vedrala do mého nitra
než jsem ji poznal jako sochu znázorňující klingonskou ovečku a zábradlí na
leve straně strašně chybí .. podnikl jsem s ní ten výstup na zeď touhy i když
stála mimo jakoukoliv zkušenost její oči ztichly do slabých gest v nichž
zůstávám trvale uzavřen nemohu se jich dotýkat ačkoli vězí příliš blízko centru
slov ..
však její sebemenší pohled mne tak snadno neotevře i já
uzavřen jako pěst čekám na ni, na bílou jar abych ji uvítal, uviděl otevírat se
tajemným pohybem květin nadzvednutím lístečku první růže snad si přeje nechat
mě uzavřeného můj život náhle skončí srdce květiny zbělá jako sníh sestoupí z
výšky a srovná černé brázdy v půdě aby nic z toho, co jsem si nepovšiml
neblížilo její intenzivní křehkosti aby hnědá struktura nabyla barvu země do
níž vsáknu přiložen k úmrtí a zůstala uzavřena navždy prázdným dechem v té
chvíli ji pochopím a porozumím ten hluboký hlas jejích očí ve mně hlubší než
všechny růže, než déšť omývající slzy na levém schodišti nenávisti jakoby
vzdálenějším, klikatícím se do ramenou při členitější straně zdi touh straně se
znásobeným počtem nadstupnic snad třiceti na každém ze čtyř dlouhých ramen
zkroušených v lomu hrany sloupů pěti úzkými, krátkými odpočivadly .. ačkoli
stupnice jsou nižší a schůdné i pro starší setrvávají vetknuté do masívu ke zdi
levou stranou a strmou pravou častí schodiště nechráněnou před pádem do
propasti bez náznaku zábradlí září v přítmí transparentním leskem ..
--
